← Předchozí objekt | Následující objekt →

7. Kostínkovic kříž (ve směru na Kotenčice)

První litinový kříž.

Ve směru na Kotenčice po levé straně před tabulí vyznačující konec obce stojí litinový kříž na jehož kamenném soklu je vyznačen letopočet 1866. Na vyvýšeném břehu stojí ve stínu tří stejně starých lip, ta čtvrtá byla vyvrácena před několika lety silným větrem.

K osazení kříže nemáme zakládací písemné záznamy a ani se nedochovala ústní tradice. Je umístněn na rozhraní parcel, které příslušely k popisným číslům 29 a 45, těsně u křižovatky bývalé polní cesty a hlavní komunikace na typickém místě, i když dnes se to tak nejeví.

Svědectví hostinského. Jediné historické svědectví o kříži je od hostinského Václava Černého. Ten ve vzpomínkách na dětství popisoval poutní průvod rosovských věřících na Svatou Horu v letech před 1. světovou válkou. Tehdy ještě v centru obce nestál kostel a průvod začínal od malé kaple. Seřazený špalír s korouhví sv. Jana Nepomuckého prošel až na konec obce ke Kostínkovic kříži, tam se společně pomodlili a pak se vydali, jak kdo chtěl, až do Příbrami. V této větě máme informace, které nelze vytěsnit. Korouhev sv. Jana Nepomuckého je první nepřímá zpráva o zasvěcení původní rosovické kapličky sv. Janu, ta další je o nalezení obrazu sv. Jana na půdě kostela s věnováním „Rosovické kapličce“. Druhá informace o kříži je už docela jasná: kříž na konci obce ve směru na Příbram měl svého patrona. rodinu Kostínkovu. Příjmení Kostínek je v obci už zaniklé, nejstarší pamětníci si ještě vybavují osoby spojené s tímto příjmením, ačkoli byli z rodiny Novotných. Je to typická ukázka domovského rozlišení rodin se stejným příjmením. V obci byly tři statky s pantátou Novotným, a když se nepletly, tak ještě každý dostal přídomek převážně podle předchozího majitele. V císařských otiscích je skutečně pro parcely u popisného čísla 45 přiřazeno jméno Jan Kostínek. Toto číslo, jak víme, je u parcely sousedící s křížem. Pokud by někdo hledal dům s popisným číslem 45 našel by novostavbu z osmdesátých let minulého století, původní stavení stálo na jiném místě u křižovatky k Obořišti a předcházelo dnešnímu bytovému domu.

Památka na starousedlou rodinu. Rodinu Kostínkovu lze doložit z poloviny 17. století ze soupisu poddaných podle víry a lze ji nepřetržitě sledovat až do roku 1866 tedy do roku vytesaném na soklu kříže.

Proč byl kříž vztyčen? Trochu napoví samotný rok 1866. Nebyla to utěšená doba. Od Napoleonských válek na území Českého království probíhal první válečný konflikt: Prusko-rakouská válka se všemi důsledky pro tehdy jednotnou Rakouskou říši. Moderní militaristický pruský stát zaskočil usedlou a ospalou monarchii. Před válkou se tu na tehdejší poměry nežilo špatně, zbyl čas i na vlastenecké projevy; země snila o korunovaci císaře Františka Josefa za českého krále. Jenže prohraná válka přinesla nečekané změny a nejen politické . Pruská generalita se mstila Rakousku nuceným pobytem vojsk na území českého království. Od válek o rakouské dědictví na počátku vlády Marie Terezie byla obec Rosovice opět donucena hostit vojáky. V centru nejbohatší obce na Dobříšsku si vítězové postavili vojenské stany a na účet občanů hodovali (dobové prameny používali termín přežírali se). To by bylo vcelku snesitelné, kdyby vojáci ze svých latrín do mělkých studní na návsi nezanesli choleru. Je prokázáno, že váleční hosté připravili v Čechách o život více civilistů než vojáků na bojišti; úmrtnost v obci v roce 1866 stoupla o 50 % a téměř všichni prokazatelně nakažení pobývali v těsném kontaktu s vojskem. Až na jednu výjimku. Jmenovala se Barbora Hodysová a bydlela v domku č. 128, tedy ne v centru obce, ale na kraji, či spíše na konci přesně naproti našemu kříži. Neměli bychom pojmenovat kříž spíše po Barboře Hodysové, manželce místního nádeníka?

Venkov v 19. století Ponechme vše při starém. Kdyby Kostínkovic rodina usadila kříž na památku dramatického roku i na památku paní Barbory, svědčilo by to o nečekaném soucitu bohatého hospodáře s chudou rodinou. Kdybychom žili alespoň o sto let zpátky, snad. Tehdy si vážení sousedé i učitelé zvali za kmotry svých dětí místní žebráky. Jenže doba pokročila a v roce 1866 Kostínkovic statek právě opustil hospodář. Právě v tomto roce se podruhé výhodně oženil a odstěhoval se. Se svou mladou ženou dcerou šafáře dobříšského velkostatku převzal panský mlýn v Kotenčicích pod Hlubokým rybníkem. Ačkoli nepocházel z mlynářské rodiny, stal se mlynářem. Usedlost v Rosovicích mu nepatřila, na statek se před patnácti lety přiženil a musel respektovat, že děti z prvního manželství jeho ženy, pokud dospějí, budou mít přednost před jeho vlastními dětmi, V roce 1863 ovdověl. Protože věděl, že hospodářství nezdědí jeho děti, hleděl se nějak zbavit břemene, nechtěl být podruhem nevlastního syna. Se svou druhou ženou by byl v podřadném postavení, kdyby zůstal. Jeho žena byla dcerou dobříšského šafáře, ale nechtěla dělat šafářičku na bezvýznamné usedlosti cizím dětem. Na statek měl totiž dědický nárok nezletilý syn jeho první manželky Josef Kostínek. Josefovi bylo 18 let. Byla válka. Je zcela přirozené, že vztahy s otčímem a mladou macechou nebyly příliš „korektní“. Na všechno tedy zůstal sám, ale možná chtěl být samostatný a cítil příležitost navázat na vlastního otce, jehož ve třech letech ztratil. Mladí lidé tehdy vyzrávali dříve než dnes, ale také dříve umírali. Oženil se v roce 1869, jeho nevěstě bylo 17 let. Josef byl stále ještě neplnoletý, ale úřady oba zplnoletnily. Stát neměl zájem komplikovat lidem už tak těžký život.

Jak mladí manželé zvládali hospodářství? Nevíme. Narodily se děti, některé přežily dětství a zůstaly v obci. Jejich otec už pětapadesátiletý muž předal statek synovi, stal se vejminkářem a začal hodnotit svůj život. Vzpomínky na tvrdé mládí jej dostihly v depresích. Dnešní člověk uvyklý luxusu vzdáleně chápe, vždyť všichni tápeme ve stejném klubku vztahů a zranění a ani pohodlný život nás neosvobodil.

Rok 1866 byl dramatický pro společnost a pro některé jednotlivce zvlášť, ale rozhodně nebyl poslední.