← Předchozí objekt | Následující objekt →

13. Kříž Františka Boubelíka (Kamenný vrch)

Tragedie na Kamenném vrchu

V pičínské farní kronice je zápis z roku 1900: Dne 12. října, posvětil fra. Götz, farář zdejší kříž na vršku u Holšína, kde před tím František Boubelík, zedník z Rosovic byl zasypán a udušen pískem.

V dobříšské matrice je tento zápis: František Boubelík z Rosovic 54 byl dne 20. 4. 1900 zasypán pískem a udušen. Narozen 27. 2. 1874, oddán byl 19. 2. 1898

A místo potvrzuje ještě jeden zápis od hostinského, který doplňuje podrobnosti o tragické smrti mladého muže. Kopal prý nejprve svislou jámu a pak odspodu jámu rozšiřoval do strany. Ve vzniklé kaverně jej zasypal utržený masív písku. Na místě tragedie byl postaven litinový kříž s kamenným soklem.

Zmizelý kříž

Máme celkem dva přímé zápisy o kříži a třetí nepřímý, přesto mnohý pochybují o jeho existenci, ačkoli je vyznačen ve starých i současných mapách. Pokud lze argumentovat, že kříž je v mapách zakreslený, protivník oponuje, že ho tam zakreslili, až když jsme ho tam nově osadili. Na mapách je ovšem zakreslený od roku 1900, zřejmě jsme tedy cestovali v čase.

Hostinského zmínka o kříži je z roku 1970. Píše, že byl povalen od vandalů a na místě zůstalo kamenné torzo. Při našem hledání podle mapy jsme našli jen dvě vzrostlé lipy zpola zakryté v náletovém porostu višní a akátů bez kamene.

Kříž stál na nejvýše položeném místě otevřeného prostoru kolem obce několik metrů před kótou 486 m vrchu Kamenný. Byl jakýmsi protipólem 4 km vzdálených historických božích muk na druhém konci obce mezi Svatou Annou a Lhotkou v místě zvaném Jalovčiny. Tato jediná rosovická boží muka jsou také nejníže položeným sakrálním místem v Rosovicích. Mají společné i zapomnění: kříž i boží muka byly vymazány z paměti; boží muka i z novodobých map.

Starousedlá rodina

František Boubelík se stal netypickým mužem příběhu o křížích. Oproti jiným hrdinům nebyl hospodář ani starosta, nepatřil k venkovským sousedům, kteří měli v hospodě své místo u karetní společnosti, byl „jen“ řemeslník. Kdyby tragicky nezemřel nevěděli bychom o něm, jako o mnoha jiných obyčejných lidech. Přesto jeho rodina patřila ke starousedlíkům vedle rodu Petříků, Krásů a Kostínků. V Soupisu poddaných podle víry jsou dokonce zapsány dvě rodiny s tímto příjmením: Jakub Boubelík byl sedlák a Jan Boubelík pravděpodobně řemeslník. Selská linie rodu zmizela po roce 1718, kdy je poslední zmínka v Tereziánském katastru o Jiřím Boubelíkovi, ale linie řemeslnická pokračovala až do docela nedávné doby. Ještě za socialismu měl doma v čísle 35 brašnářskou a řemenářskou dílnu pan Boubelík. Přesně odpovídal svému příjmení: byl takový menší boubelatý. Tato linie však původně sídlila v Rosovicích č. 4 na Hůrce. Ti starší z nás si určitě pamatují dřevěnici s doškovou střechou. Řemeslnická tradice rodu navazovala na blízkost místních lesů, muži se honosili titulem „mistr tesařský“. Mladý František Boubelík se svou rodinou už žil jinde. Byl zedník a podílel se na novém rozvoji obce.

Vesnice pod Kamenným vrchem

V pičínské farní kronice zmíněný vršek u Holšína byl dlouhé roky zdrojem stavebního písku pro zedníky. Ti si jej zde sami museli vykopat. V průběhu 19 století se z bývalých samot, jež tvořily Holšín, někdy psané Olšín nebo Volšiny, vytvářela ucelená osada i s hospodou. Pokud to bylo možné stavební materiál řemeslníci nacházeli v místě: kámen na Babě, nepálené cihly se sušily z jílu, kterého byl v okolí dostatek, a písek na Kamenném vrchu. Nebyl to příliš kvalitní písek. Ale většina starších domů doposud stojí. Některé postavil i zedník František. Lidé ho měli rádi, proto mu obec postavila kříž. Vdova měla jiné starosti; v srpnu tedy čtyři měsíce po smrti manžela se jí narodil syn pohrobek, dala mu jméno po otci František. Předpokládáme, že obec se postarala o pozůstalou rodinu, tak jak bylo tehdy běžné. Obec využívala prostředky nadace pro místní chudé z odkazu Josefa Žáčka.

Arcibiskup Jan Graubner žehná obnovený kříž Františka Boubelíka:

O čem se nepíše

Pro vztyčení náhradního kříže za zničený kamenný jsme měli dva písemné záznamy a žádnou ústní tradici. Bývá to naopak: ústní tradice jsou typičtější a dodatečně lze najít i písemné záznamy.

U této památky až po stodvaceti letech většinou nepříznivých pro opravy křížů zachytila pamět rosovického rodáka pana Leksy zajímavou pověst.

Onoho dne 20. dubna 1900 se rosovičtí občané připravovali na Velikonoce. Tehdy to nebyly především svátky jara jako dnes, měly především náboženský význam. Už od starého židovského svátku Pesah neměly pevně stanovenou dobu, sice se opakovaly každoročně, ale vždy periodicky po prvním úplňku po jarní rovnodenosti. Toho roku Velikonoční neděle připadla připadla poměrně pozdě až na 22. dubna; dávno už probíhaly jarní zemědělské práce. Říkalo se tehdy 12. března: „Na svatého Řehoře pták letí přes moře, líný sedlák, který neoře“. Každý den venkované pracovali na poli, když jim nepřálo počasí, zapřahali i v neděli s jedinou výjimkou: na Velký pátek si nikdo netroufal porušit klid podle přísloví na Velký pátek se nesmí hýbat s půdou. 20. dubna 1900 byl Velký pátek přelomu století; den přísného půstu, vrchol celého postního období před Velikonocemi. Zemědělci zůstávali doma nebo šli pěšky na velkopáteční pobožnosti do klášterního kostela v Obořišti, někteří do farního kostela v Pičíně. Ti, kteří šli do Pičína se mohli setkat a Kamenném vrchu s mužem, který nechtěl toho dne zahálet. Byl mladý, nedávno se oženil a čekal rodinu, kterou chtěl zabezpečit. Šel dobývat písek na stavbu možná vlastního domu, ale v obci zvláště v Holšinách mohl pracovat i pro někoho jiného. Zedník se bez písku neobejde a počasí mu přálo. Kolemdoucí hospodáři na něj volali, ať dá dnes pokoj a neruší tradiční klid. Odpovídal, že na báchorky nevěří. A tak sousedi pokračovali dál do Pičína. Večer se jeho žena sháněla po manželovi. Ptala se sousedů a ti okamžitě vyrazili do pískovny. Bohužel našli zasypaného Františka Boubelíka už bez života.

Mezi pověrou a vírou

Tragická událost, jak už víme, byla zaznamenána v pičínské farní kronice, v dobříšské matrice zemřelých a v soukromé kronice šenkýře v Rosovicích. Celkem všichni shodně vypovídali o příčině smrti, ale ani v jednom případě se nezmínili, že neštěstí se přihodilo na Velký pátek. Šenkýř Černý popisoval událost jako vzpomínku z dětství. Když dospěl, pod vlivem 1. světové války propagoval v obci volnomyšlenkářství a sokolské hnutí, z jeho strany nepřekvapuje, že se nezmínil o narušení velkopátečního klidu. Odmítal pověry spjaté s církevními svátky, dle svého názoru utvrzované v lidech faráři. Nelze mu vyčítat, že velkopáteční tragedii roku 1900 vytěsnil, ačkoli mohl být dobře informován. Překvapivější je mlčení obou farářů; ani jeden vůbec neuvedl souvislost neštěstí s Velkým pátkem. Porušení klidu s takovým následkem mohlo být pro výstrahu zaznamenáno a mohlo by být v budoucnosti výchovně využito, jak by předpokládal hospodský Černý. Jen málokdo si dnes i tehdy uvědomuje, že neexistuje církevní předpis, který by na Velký pátek zakazoval hýbat s půdou. Velký pátek byl jen vrcholným dnem postní doby. Vždy se doporučoval nedělní klid, ale tak že neděle je pro člověka a ne člověk pro neděli. V nutných případech lze pracovat. A tak i faráři vytěsnili ze záznamú porušení tradičního zvyku na Velký pátek nehýbat s půdou, i když osobně si jistě mysleli, že si nešťastník nemusil kopat hrob. Oni faráři nebyli příznivci pověr, proto se zpráva o dni, kdy se neštěstí stalo, předávala ústně mezi lidmi. S nadsázkou zde můžeme připustit konflikt mezi venkovany, které půda živila a řemeslníky, kteří se k půdě dostali podobně jako zedník František Boubelík jen občas, když dobýval písek. Neměla pro ně každodenní přímý božský význam jako pro rolníka. Řemeslník formoval dobytou surovinu, dával jí tvar. Nespoléhal na osud. Byl to pokrokář, který věřil jen v to, co si může osahat.. Proto šel František bez obav naproti podivné smrti. Až příliš chtěl dokázat, že se mu nemůže nic stát. Nezabila jej pověra, ale vůle ji vzdorovat.