← Předchozí objekt | Následující objekt →

4. Boží muka faráře Procházky

Nedostatek památek v Rosovicích oproti jiným stejně starým vedl kdysi svatopolského pamětníka pana Černého, aby se přece jen podělil o historii jedné památky, která sice není v Rosovicích, ale s Rosovicemi nepřímo souvisí. Připomněl historku o vzniku božích muk stojících na kopci nad Novým rybníkem na rozcestí cest mezi Sychrovem, Obořištěm a Lhotkou. Cituje ji v publikaci o historii kostela sv. Alžběty ve Svatém Poli dobříšský historik Ludvík Kopáček. Týká se svatopolského faráře Františka Procházky a jeho uzdravení ze smrtelného moru.

Dodal, že podle trochu zmatené ústní tradice na tomto místě zemřel jezuita ze Svaté Hory na mor po zaopatřování nemocných, a že ta se tedy neshoduje s písemnými záznamy, ale vždy je zmínka o knězi, který se vracel z cesty z Rosovic. Kopáček upřesňuje, že z misijní cesty, ale neuvádí jestli evangelizační, jestli obracel na víru zatvrzelé evangelíky nebo kázal pohanům?

Dnes nemusíme složitě putovat do archivu, stačí sednout k monitoru a správně zadat adresu, trochu virtuálně prolistovat stránky matriky z této doby a .můžeme si přečíst tuto informaci:

Z Rosovic, ze Sychrova: Na svatopolským (nečitelné slovo) krchově dle své snažné žádosti pochována Alžběta Zajíčková hospodská z Rosovic, jsa před tím svátostmi náležitě ku konci přichystána. Proti jejímu sídlu, po zaopatření na Dobříši nebezpečně stojících osob, jdouce silnou alterací přemožen sem byl, tak že v oudolíčku u dřevěného tehdy kříže (nyní zděná boží muka tu stojí) co se k novému Vobořištskému Rybníku přicházeti má, přinucen sem byl se posaditi a na lid s mrtvým tělem ve velkém houfu jdoucí smutně očekávati. Cítil sem přičemž dne předchozího pod obojím paždím morové žlázky. když sem před půl nocí od nemocné staré Chýlové z mlejna poddruhlického šel. Avšak troufal sem si bez položení takový neduh zbejt a vychodit. K čemuž však síla nepostačovala. Když po odbytí dotyčného průvodu, anžto a nad mrtvým tělem učiněné exhortaci, přinucen sem byl k silnému pocení vzíti své arterčišice...

Pokusíme se text vyložit: V říjnu 1713 během poslední morové rány v českých zemích procházel mladý svatopolský farář Procházka farnost. Co také čekat od Procházky? Denně se vydával na pochod a navštěvoval nemocné a uděloval jim pomazání nemocných, popravdě je připravoval na smrt; mor byl nevylečitelný. Přestože tušil, že onemocněl, vyrazil 16. října ze Svatého Pole do Rosovic. Ve svatopolské kronice (nikoli matrice) se píše , že šel na misijní cestu. To není přesné vysvětlení. V době moru kněží neorganizovali misie. Důvod mohl být prostý. V rosovické fořtovně žila jeho sestra Anna Marie Nusbaumerová. Oddával ji, křtil její děti, přestože rodina formálně náležela pod pičínského faráře. Často ji navštěvoval. Lidé ho tu potkávali častěji než bývalo obvyklé a neváhali se mu svěřit. Pozvali ho k umírající hospodské Zajíčkové. Zaopatřil ji a slíbil, že na její přání nebude pochovaná na rosovickém morovém hřbitově, ale na svatopolském. Pak ji zanechal a odešel na Dobříš, kde jak uvádí, zaopatřoval podivné existence, zatímco blízcí - tehdy ještě žijící manžel Martin s dětmi připravili nebožku narychlo k pohřbu. Do Rosovic se vracel neobvyklou cestou. Píše: „proti jejímu sídlu jdouce“.. Je jisté, že se vracel, ale nikoli po staré obchodní cestě z Dobříše, ale od svatopolského morového hřbitova nejkratší cestou do Rosovic. S největší pravděpodobností šel podle Jalovčího potoka (to je to oudolíčko). Proč tudy? Každý den někdo zemřel, mohl pohřbívat a zároveň zajišťovat i výkop hrobu. Cestu do Rosovic nedokončil. Unavený se zastavil u kříže na rozcestí k Novému rybníku. Teď už jistě věděl, že je nakažený morem. Pohřební průvod nečekal na kněze, potkali jej u kříže a pak s ním pokračovali až ke hrobu. Podle textu v matrice, farář stihl vykonat obřad a pak s horečkou odešel domů na faru do Svatého Pole. Ulehl. Zpráva o nemocném faráři se rychle rozšířila. Věřící se scházeli ke společným modlitbám za jeho uzdravení. Zvláště se domáhali přímluvy u svaté Rozálie a svaté Barbory, jak se tehdy věřilo patronkám onemocných morem. Starala se o něj matka a dvě dosud neprovdané sestry. Po dvou týdnech se faráři ulevilo a krajem se nesla zvěst o jeho zázračném uzdravení. Zázrak byl připsán modlitbám věřících, zatímco péče jeho matky zůstala v pozadí. Dnešní léčitelé by jistě připsali úspěch jejím lektvarům a životnímu optimismu. Bývalá evangelička také mohla být tajná čarodějnice. To abychom doplnili veškeré okolnosti mimořádného uzdravení ze smrtelné nemoci.

Farář hned po svém uzdravení ještě doma na faře sezdal dva manželské páry, kterých se, jak napsal, chvála Bohu mor nijak nedotkl a on tak veselejší mysli byl. K tomu poznamenal.: Bože jak sebe, tak mé ovečky odevzdávám. Staň se tvá vůle Pane! Chceš-li, abych živ byl déleji, popřej té milosti... Dále je zápis ohořelý a nečitelný. Mezitím rosovští upravili místo, kde farář čekal pohřební průvod; namísto dřevěného kříže postavili zděná boží muka. Ta ještě byla vyznačena na mapách stabilního katastru z roku 1839, v pozdějších mapách z přelomu 19. a 20. století se už neobjevila, vystřídaly je převážně gruntovní litinové kříže. Jediná boží muka v obci stála v neodlehlejší části obce. Kdysi na křižovatce cest od Svaté Anny ke Lhotce a od Sychrova podél Jalovčího potoka až k svatopolskému hřbitovu ztratila význam po připojení části Rosovic k nově vzniklé dobříšské farnosti. Přesto by zůstala v původní podobě až do současnosti, kdyby v březnu 1875 nevybuchla sopka Askja na Islandu. Nebylo to mávnutí motýlích křídel, byla to obrovská erupce s dopadem na celou Evropu. Jemný sopečný popel způsobil změnu podnebí nikoli celoplošně, jak bychom předpokládali, ale lokálně. V tehdejším českém království přívalové lijáky zasáhly oblast středních Čech a nejvíce kolem Dobříše. Dobříšsko spláchly podle písemných záznamů nejvydatnější deště, jaké tu byly zaznamenány. Navíc obecný pojem Dobříšsko můžeme upřesnitt na Rosovicko, neboť zřejmě v té době masy vod protrhly hráz Sychrovského rybníka a následná povodňová vlna přešla Sychrovským potokem až do Kocáby a poničila Nový Knín. Nejvíce vody tedy spadlo v okolí Rosovic; samotná Dobříš nebyla tolik zasažena. Pravděpodobně na soutoku Sychrovského a Jalovčího potoka u Chotobuše se přívalové vody rozlily do okolí podle vrstevnice a podél údolí Jalovčího potoka až k samotným božím mukám. Protože stály u potoka, voda je podemlela. Podobně zasáhla povodeň i kapli sv. Rocha, která stála poblíž soutoku zmíněných potoků. Obě stavby byly tak poškozené, že vlastník pozemků kníže Coloredo-Mansfeld je už neobnovil. Zřejmě nechtěl investovat do objektů, které stály blízko vody; měl asi na paměti ničivou povodeň z roku 1872, která zasáhla celé střední Čechy s Prahou.

Boží muka v údolí Jalovčího potoka zmizela a nikdo je nepostrádal. Nebýt zmínky faráře, jenž byl více než pouhým kněžským úředníkem ve službách státu, bychom ztratili část obecní historie. Dnes tvoří zajímavý bod na konci velkého rosovického katastru, totiž v jeho nejnižším bodě ve výšce asi 380 m. Jeho protipólem je kříž na Kamenném vrchu ve výšce 485 m, stojícím na nejvyšším místě otevřené krajiny Rosovic a na opačném okraji katastru.

Dnes bychom těžko předpokládali, že podle současného močálu vedla cesta, ale stačí nahlédnout do katastrální mapy a můžeme ještě i dnes objevit rozparcelované údolí potoka až na kraj lesa k prameništi u bývalé skládky v Brumovci. Pozemky tvořily úzký klín pastvin do panského lesa, částečně i tak zasahoval lhotecký katastr do rosovického.

Rodina hospodského rodu Zajíčků, v Rosovicích zmíněna už v roce 1672, morem vymřela; už o rok později se objevuje hostinská Anna Čámská. Farář Procházka učinil neobvyklou výjimku, když pochovával pičínskou farnici. Pohřeb hospodské měl vykonat pičínský farář Kavath na hřbitově v Rosovicích. Přestože ten jinak zápisy v matrice zemřelých dost opomíjel, neřku-li flákal, zápis o pohřbu Alžběty Zajíčkové ve Svatém Poli provedl a dokonce se zmínil o celé její rodině, která je zřejmě pochovaná v Rosovicích. Jak z matrik vyplývá, faráři spolu dobře vycházeli. V Rosovicích se takto potkávali odchovanci dvou vojenských řádů: jezuitů a maltézských rytířů.

Kdo byl farář Procházka?

Pocházel z Telče. Považoval se za hrdého Moravana a v myšlenkách se do Telče vracel, zvláště na studia v jezuitském gymnáziu. Připomínal své spolužáky, které osud rozeslal do světa a z nichž jen někteří si zvolili kněžskou službu. A humoralisté a on sám ačkoli byl zbožný kněz, hrdě připomínal, jak se vyznamenali v císařském vojsku v tureckých válkách a dělali velkou čest lyceu skvěle mířenou kanonádou do tureckého opevnění u Bělehradu v roce 1717. Byla to rozhodující bitva ve staletém soupeření Habsburské a Osmanské říše. Bohoslovecká studia ukončil v Praze v jezuity řízeném semináři Svatého Václava s příděleným čestným titulem „de Lauri“. Tímto se měšťanský synek za brilantně získaný doktorát z filozofie dostal na úroveň šlechtice. Na faru do Svatého Pole se přestěhoval brzy po ukončení studia i s celou rodinou. Bylo a je to velmi nezvyklé. Obvykle se církev snaží oddělit kněžstvo od původní rodiny, od přirozených vazeb i touhy po vlastní rodině. Navíc v novém prostředí rodina musela navazovat kontakty s neznámými lidmi. Otec mu vypomáhal, ostatně býval dlouholetým telčským kostelníkem u jezuitů. Zemřel při morové ráně v roce 1713 ve Svatém Poli a odtud možná pochází pověst o zemřelém jezuitovi, který měl zemřít na mor u božích muk nad Novým rybníkem. Ústním podáním se paměť lidí poněkud vymkne a postavy i místa se zamněňují, ale podstata zůstane. Zemřel otec sakristián, syn kněz přežil, i když oba nebyli formálně jezuité, ale cítěním byli jezuity po celý život. Nevíme, jestli farář měl bratra, ale zcela jistě měl dvě svobodné sestry a obě se výhodně provdaly, přesněji on sám je výhodně provdal. První Annu Marii za rosovického fořta Antonína Nusbaumera a druhou Markétu za dobříšského purkrabího Víta Čížka. Ovdovělé Markétě pak našel novou výhodnou partii o dvacet let později v Berouně. Poslední člen rodiny a osoba v pozadí byla matka faráře. Dle pozdějších svědectví byla temperamentní a srdečná. Pro působení v rozsáhlé svatopolské farnosti se velmi hodila její protestantská minulost. Byla zde ohniska nekatolictví, na které předchůdci faráře nestačili, ten poslední byl sice oblíbený, ale skončil ve vězení pro kněze, navíc musel vyplatit matce svého dítěte alimentační odstupné. Matka faráře Procházky měla pochopení pro tajné evangelíky, její živelný optimismus zvláště v těžkých dobách epidemie se přenášel i na vzpurné odpůrce.

Za působením faráře Procházky mohli stát jezuité ze Svaté Hory i dlouholetý generální vikář pražského arcibiskupství Daniel Mayer, vyjímečně schopný prelát, který pocházel z luteránského prostředí severních Čech.

Pro nás je významnější, že farář byl první, kdo si všiml, že v naší obci žijí lidé a ne bezejmenní poddaní. Za zmínku v matrice mu stál významný muž i žebrák. O žebračce napsal krátký výstižný nekrolog, zato bývalého rychtáře Dřevěného pochválil jedinou větou – byl to muž svědomí přímého.

Ve farnosti působil devět let. Pak byl přeložen či povýšen na berounského děkana a vikáře Berounskéh kraje. Možná se občas vracel, měl tu přece příbuzenstvo. S ohledem na jeho mimořádné uzdravení z moru, jej fascinoval venkov a drobné sakrální památky; nad Berounem se přičinil o stavbu poutní kapličky bolestné Panny Marie u údajně zázračného pramene podle vidění venkovského pasáka. Berounští měšťané to nelibě nesli. Chtěli, aby se farář věnoval jejich vznešenějším starostem, nechtěli se dělit s obyčejnými křupany o význačného kazatele. Příliv poutníků však zmírnil námitky, obchod vzkvétal. Jeho sepsaná kázaní zmínil obrozenec Josef Jungmann ve svém lexikonu staré české literatury. Nemohl jinak, v jeho rodišti Hudlicích u Berouna Procházka působil. Dodejme, že sám Jungmann nepocházel z rodiny váženého měšťana, ale obyčejného venkovského ševce.

Krom božích muk u Jalovčího potoka nemáme s ním spojenou jinou památku. Že by ovlivnil stavbu kaple sv. Anny je nedoložené, ale možné. Jen na Dobříši na náměstí Míru stojí morová socha sv. Šebestiána zcela jistě z jeho popudu.

Při velkém požáru v Berouně v roce 1736 se znovu neohlížel na svůj život. Oheň zasáhl i kostel. Farář pomáhal hasit, snažil se zachránit inventář a vážně se poranil – i tentokrát přežil, ale s následky. Podlomené zdraví a duševní vyčerpání mu bránilo naplno konat službu, jak byl dosud uvyklý, proto požádal o přeložení do klidnější Prahy, aby tu vedl ústav sv. Karla Boromejského pro vysloužilé kněze. Zemřel zde zapomenutý před rokem 1750 během válek o rakouské dědictví. Pravděpodobně zažil okupaci Prahy koalicí Francie, Saska a Bavorska. Proslulý barokní kazatel se musel vyrovnávat s něčím, co znal jen z vyprávění. Doba se měnila, a protože společný nepřítel křesťanstva Osmanská říše slábla, válka se přestěhovala do dosud klidného Českého království. Každá velká válka ruší staré dočasné hodnoty a přináší pokrok na věčné časy... Barokní emotivní uvažování nahradilo střízlivé pruské osvícenství. Budovala se pravidelná armáda a centralizovaný stát. Bývalý svatopolský farář prožil neklidný konec života a byl pravděpodobně pochován v kryptě kostela sv. Karla Boromejského. Ten byl za Josefa II. zrušen a celý areál kláštera se proměnil v kasárna – jak typické pro tuto dobu. Za první republiky byl předán Pravoslavné církvi, aby se stal jejím centrem a samotný kostel byl pochopitelně přejmenován podle pravoslavných, ale vlastně i katolických světců Cyrila a Metoděje. Právě v kryptě tohoto kostela se dvě stě let po smrti faráře Procházky ukrývali atentátníci na zastupujícího říšského protektora....