← Předchozí objekt | Následující objekt →

14. Kříž u Tomášků

Vyjímečná návštěva dobříšského děkana

22. září 1907 do Rosovic zavítal dobříšský děkan František Klíma. Část Rosovic patřila pod jeho správu, ale nebýval tu často. Pokud bylo nutné zaopatřoval umírající, i když lidé přivykli přivolávat pičínského kněze, který býval dostupnější. Navíc pičínský farář vyučoval náboženství v rosovické škole, měl tedy bližší kontakt s věřícími. Děkan se častěji se vídal s rosovskými při křtinách a při pohřbech v Dobříši. Dlouholeté působení v patronátní farnosti knížete z Colloredo Mannsfeld a maloměstské prostředí mu bránilo chápat venkov. Ale docela rád přijal pozvání na slavnost svěcení nového kříže. Byla to pro něj vyjímečná událost a výzva. V Rosovicích se měla stavět nová kaple, ale ještě nebylo zřejmé, komu připadne čest vypracovat projekt a kdo kapli postaví. Právě v tomto roce děkan úspěšně dokončil celkovou opravu kostela sv. Trojice v Dobříši. Stavba se poněkud protahovala, přípravné práce byly zahájeny už v roce 1901 v době plánovaného povýšení dobříšské farnosti na děkanství. Děkan Klíma nastoupil do Dobříše v roce 1904 a tím, jak se dokázal brzy postarat o dokončení rekonstrukce, se dostal na vrchol kněžské služby. Jak se později ukázalo, chtěl se podílet i na stavbě rosovické kaple.

Mise v neznámém prostředí

V kronice dobříšské farnosti je o návštěvě tento zápis:

„V Rosovicích Anna Vitásková chtíc památku svého muže záhy zesnulého uctíti dala postaviti vkusný železný kříž v poli na cestě k Obořišti. K jejímu přání vysvětil tento kříž za velikého účastenství domácích dobříšský děkan, vylíčiv zároveň přítomným, co znamená kříž vůbec, a v poli zvlášť. Slzy věřících svědčily, že slova jeho padla na půdu dobrou – kéž úrodnou na ctnosti křesťanské!“

Zápis svědčí o úspěšné misi děkanově, Byl zřejmě obratný řečník. K dojetí však nemusel pateticky řečnit. Ze zápisu je jasné, kdo kříž nechal postavit, víme i důvod. Děkan manžela Anny Vitáskové Josefa před smrtí zaopatřoval a bylo to zřejmě jeho jediné setkání s rodinou. Předpokládal, že jsou bezdětní. Syn jím zemřel ještě v kolébce a nepřítomná patnáctiletá dcera Josefa studovala v dívčím liceu u řeholní kongregace „anglických panen“ v Praze na Malé Straně. Zápis hovoří o památce na manžela, posledního mužského příslušníka selské rodiny Vitásků na čísle 60, ale z posloupnosti bolestných událostí lze učinit úpravu příčin zármutku vdovy. Její manžel byl chronicky nemocný, na smrt tedy mohla být připravena, ale vdovu zasáhla mnohem těžší rána;, téměř po roce 22. února 1907 nečekaně zemřelo její jediné dítě dcera Josefa.

Ztráta nejbližších

Skon dcery jí mohl zasáhnout hlouběji a můžeme předpokládat, že v příčině krátké doby od skonu otce sama dcera se hůře vyrovnávala se ztrátou otce, než Anna Vitásková se ztrátou muže. Obě ženy nebyly připraveny na nenádálé úmrtí: nedospělá dívka v Praze odloučená od rodiny ztrácí otce umírá na slabost srdce a tvrdým životem prozkoušená vdova ztrácí jediné dítě a musí dál žít. V celém zápisu není však o náhlém úmrtí dcery zmínka, jakoby vůbec nebyla. Děkan Klíma o ní opravdu nemusil vědět. Z matričních zápisů je jasné, že ji nemohl křtít, protože v té době působil jinde a pokud dceru vychovával prestižní ústav anglických panen, jistě zde prošla i tradiční církevní formací, nezávislou na místě odkud pocházela, mohla tu být i biřmována. Děkan ji neznal. Nemůžeme jej tedy podezřívat z přezíravosti vůči zemřelé nedospělé dívce. Navíc rutinní pohřeb dívky v Dobříši vykonal kaplan Bouška. Spíše nám v zápise zanechal svou prezentaci úspěšného muže a neznalost prostředí. Na omluvu nutno uznat, že tu nebyl dlouho.

Venkovské estétství?

Vdova Vitásková tedy nechala postavit „vkusný“ kříž na památku zemřelé dcery. Už se nevdala. Žila v domě na dožití a statek přenechala svému bratru Antonínu Veselému do pachtu, pravděpodobně tak učinila už za života nemocného muže a peníze z pronájmu používala na pokrytí nákladu pobytu dcery v pražském lyceu.

Byla velmi nábožná ostatně jako mnoho jiných postav v Rosovicích. Do nové rosovické kaple dala zhotovit mešní kalich v věnováním na okraji podstavce a od řezbáře Procházky z Příbrami dala zhotovit velkou sochu Madony s Ježíškem. Teprve po pochopení příběhu donátorky můžeme docenit krásu těchto objektů.

Konec jedné usedlosti

Příjmení Vitásek z obce nevymizelo. Vitáskoví v různých liniích tohoto statku žili v obci dodnes. Jen statek č. 60 už není. Říkalo se tam u Tomášků (stejně jako kříži), aby byli odlišeni od ostatních Vitásků, a prokazatelně tu žili od roku 1713. Dům byl zbourán v sedmdesátých letech a na jeho místě postavila obec (tehdy MNV Rosovice) multifunkční obecní budovu s obchodem a poštou, novodobý protějšek staré „Poprovny“.

Vdova Vitásková dožívala u příbuzných v Bukové a manžela přežila o více než šedesát let. Zanechala památku na starou rosovickou rodinu i milovanou dceru nejen „vkusným“ křížem, jak estétsky poznamenal děkan Klíma. Měl pravdu, vdova své umělecké cítění prokázala i dary pro kapli.