19. Kříž u Leksů

Návrat do socialistické republiky

Patří k nejmladším v obci. Přesto chybí jakékoliv ůdaje. Nebo právě proto. Jen z ústního podání majitele protějšího pozemku můžeme odhadnout přibližné rozmezí let, kdy byl usazený: někdy v šedesátých letech minulého století. Mladší občané obce si pamatují tuto dobu z hodin dějěpisu, jako dobu, kdy byla oficiálně vyhlášena Československá socialistická republika. Stát takto tvůrce nejradikálnějšího socialismu v celé východní Evropě jej zapsal do ústavy a názvu a zároveň se sebevědomě odhodlal k velkému gestu; k propouštění politických vězňů z pracovních lágrů a věznic. Propuštění vězni jen těžko skrývali zklamání. Očekávali, že konec jejich věznění bude bude odvozen od konce vlády komunistů. Očekávali slavný návrat, jenže se vraceli potichu, s potupnou povinností si najít práci, aby prokázali, že byli dostatečně převychováni. O letech v lágru nemluvili ani nesměli. V uvolněných letech po amnestii někteří emigrovali,to byl případ dcer sychrovského mlynáře Šámala, který se sám amnestie nedočkal.

Nová zbožnost

V Rosovicích došlo k výměně obyvatel. Po staletí do sebe zahleděnou obec revoluční změny přetvořily do míry, jež překvapuje historiky. Tradiční křesťanskou víru vystřídaly formy nové zbožnosti a obec brzy proslula jako vzor pokrokové vesnice. Vesnice křížů se změnila na vesnici průvodů k památníkům osvobození se všemi nezbytnými korouhvemi, lampiony a ikonami. Vůbec nejslavnější pouť se konala 9. května 1966 ke hrobu sovětského partyzána v Holšinách u hospody „na Kloboučku“ za účasti generála Ludvíka Svobody. Všimněme si, že tak rozdílné ústřední body obce kostel a hrob partyzána jsou vedle hospod: ať už dnes bývalé, či stále fungující v Rosovicích.

Skryté nevolnictví

Přestože nositelé tzv. tradičních křesťanských hodnot sedláci a chalupníci z obce zčásti zmizeli a ti, co zůstali, na víru předků rezignovali, zůstala ještě část, co nebyla vypuzena: drobní zemědělci a řemeslníci. Zvláště řemeslníci si zachovávali stavovskou čest a nezávislost. Pokud byli členy JZD, měli zvláštní statut pro svou nepostradatelnost. Někteří v obci sice žili, ale odešli do Uranových dolů v Příbrami; z JZD byli vyvázáni pro potřeby národního hospodářství. Pro neznalé poměrů; tehdy existovaly předpisy inspirované nevolnictvím ještě ze 17. století. Kdo vlastnil půdu obhospodařovanou JZD musel pracovat v družstvu i se svou rodinou a v podstatě nemohl odejít z obce. Ale stejně jako ve středověku i v moderním státě bylo možno udělat na vrchnost dlouhý nos, pokud dotyčný uměl něco víc než jen obdělávat pole. I když ilegálně odešel z panství, měl zajištěnou beztrestnost, pokud ovládal nějaké řemeslo. Následné spory vrchností o jeho vydání se jej netýkaly, vždy se dohodli v jeho prospěch. O řemeslníky byla vždy nouze.

Zednícký mistr

Jedním z nich byl Antonín Leksa. Neměl velké hospodářství. Jen za domkem na konci Sychrova měl zahradu, táhla se až k Sychrovskému rybníku. Kdysi tento pozemek vlastnil dobříšský velkostatek, ale po 1. pozemkové reformě byl pravděpodobně nuceně vykoupen státem a od státu jej odkoupila rodina tesaře Třešňáka. Sňatkem jeho dcery pak přešlo vlastnictví na rodinu Leksovu.

Antonín se vyučil zedníkem a svou rodinu by dokázal uživit za jakéhokoliv státního zřízení. Nepotřeboval politická školení, aby poznal svou cenu. Neměl ani politické ambice, od roku 1968 byl jen řadovým členem obnovené Lidové strany – tehdy Československé strany lidové. Nepřemožitelný optimismus Antonína nezlomila válka, nezlomila jej ani pozdější šikana. Uměl se radovat z maličkostí a netruchlil pro velké věci, které nemohl ovlivnit, a proto nad nimi nepřemýšlel. Dokázal vytvořit šťastné prostředí pro své děti a manželce byl oporou. Drobné životní ústrky přehlížel, vždyť vládcové přicházejí a zase odcházejí.

Skandál ve vzorné vesnici

Obnovený kříž pochází ze svatopolského hřbitova, kde stál u hlav Antonínových rodičů. Antonín se rozhodl na jeho místo usadit nový pomník. Tehdy se kříže nahrazovaly terasovými nebo kamennými deskami s výraznými nápisy; velké litinové kříže už nebyly moderní. Antonín jako všichni v obci měl smysl pro nové a nebránil se změnám. Jeho pokrokovost přesto měla své meze.

Kříž neodtáhl do sběru, ale odvezl jej na dvoukoláku a vztyčil na okraji polní cesty před zahradou, kde údajně zemřel jeho otec. Z dnešního pohledu on byl jediný, kdo toho byl schopný, vždyť od vztyčení posledního kříže v obci uplynulo dramatických patnáct let a vše předtím mělo být zapomenuto. Dokonce socha prvorepublikového státníka Antonína Švehly, válkou i lety padesátými nedotčená, byla kolem roku 1965 odstraněna a zahrabána někde na Hůrce. Stála u dnešní čekárny na autobus. Tehdy mladí korzující kolem sochy měli oči jen pro sebe, ne pro nějakého sošného strejdu z první republiky; na oboustranné křivdy rodičů nemysleli, byla šedesátá léta A delegace politiků vedené rosovickým rodákem a oblíbencem prezidenta Novotného přece nemohly procházet kolem sochy reakčního politika v centru pokrokové vesnice. A v obci poblíž sochy se točil roztomilý film „Kuřata na cestách“ Václava Vorlíčka.

Přemístění kříže na obecní (tehdy státní) pozemek proto bylo malým skandálem a odezva byla velmi rychlá. Za Antonínem se dostavil nejvyšší představitel místního národního výboru a jménem státu žádal o odstranění nedovolené stavby. Popravdě byl vyděšený, Antonína znal a tušil, že vyjednávání bude jednoduché. Zachoval se přibližný krátký dialog:

„Tondo, na ten kříž musíš mít povolení, to přece nejde jen tak ho tady postavit. Ty víš, že nemám nic proti křesťanství, ale zákony musíme dodržovat.“

„Franto, ten kříž tady zůstane, a to povolení byste mi stejně nedali“.

„Tak si ho přestěhuj za plot, tam je to tvé“.

„Franto, ještě jednou opakuju, ten kříž tu zůstane a věř, že tady bude stát a my tu už nebudeme.“

Prosté svědectví o odvaze

Poslední věta připomíná spíše známou televizní reklamu na nezničitelnou nátěrovou hmotu. Je skoro jisté, že vypravěč byl reklamou ovlivněný, protože se mu hodila do pointy, a že Antonín použil tehdy velmi údernou frázi: „jen přes moji mrtvolu“.

Uplynul rok nebo dva, nastoupil rok okupační rok 1968 a představitel obce brzy zemřel, tedy ne pro ta prorocká slova, ale pro stres, jemuž byl vystavený. Antonín snad už dvacet let leží na hřbitově ve Svatém Poli. A kříž tu stojí dodnes.