← Předchozí objekt | Následující objekt →

5. Zapomenutá lesní kaple sv. Anny

Dobříšský starosta Ludvík Kopáček byl zanícený regionální historik. Navíc měl rád Rosovice, s některými rosovickými sousedy se dobře znal, rád s nimi diskutoval; místní sedláci se přirozeně zajímali o historii a její souvislosti. Škoda, že tehdejší pantátové nepořídili zápisy ze schůzí.

Náš spolek zaujala jeho zmínka o svatoanenské kapličce v časopise „Od stříbrných hor“.

Vždyť i ona je dosud nedostupný objekt našeho zájmu – stále více a více chátrá. Avšak jako takovou ji znal i Kopáček, jinak by si v úvodu vyprávění neposteskl: „kdo by neznal omšelou kapličku Svaté Anny s mohutným zdivem, skrytou zrakům turistů, v zeleném šeru vysokých borovic...“

A my dodáváme, že od té doby byla již třikrát opravena a omšelá je stále. Ta poslední je z roku 1993.

Kopáček pokračuje ...“Je tam vděčná procházka, a budete-li již v září Svaté Anny, neodolejte a zajděte si do blízkkého Sychrova, do Hájkovic restaurace. Mají tam dobré vyleželé pivo. Usmívající se hospodyňka Vás hbitě obslouží čerstvým máslem a pravým domácím chlebem. I kuželky si zahrajete..... Je to hostinec velmi starého původu. Na pěnivý mok sem prý chodíval král Václav IV..

...První neděli po svátku Svaté Anny koná se ke kapli pouť z Dobříše, Rosovic i Obořiště. O pouti tu bývá veselo. Hlavně mládež se tu sejde. Dobříšané neopomenou nikdy přijít v hojném počtu. Rosovičtí si přivedou s sebou vždy dobrou kapelu. Hojně tam pěstují hudbu. Jsou téměř všichni dobří hudebníci. Za kaplí prodává marcipánové srdce i jiné sladkosti dobrosrdečná teta Kubátovic. Její krámek je vždy obležen dychtivou mládeží. A teta se na každého příjemně usmívá a vůbec, kdo by ji tu neměl rád.“

Jaké to byly idylické časy. Ne tak úplně. Kopáček v jiném odstavci zmiňuje těžkou dobu - možná válečnou. Zato rosovické muzicírování bylo proslulé. Někteří jedinci vynikli i profesionálně. Dnes válkou zasažený ukrajinský Lvov hostil v lepších dobách operního pěvce rodáka z Rosovic. Tak trochu si na nás zahrála i Marta Krásová k pobavení režiséra Antonína Máši. Měl zřejmě k naší obci nejednoznačný vztah.

Kdo byla teta Kubátovic? Předpokládáme, že manželkou krizového starosty po vzniku Československa a matka budoucího kostelníka. Dál ať zkoumá někdo jiný. My se zajímáme o stavební památky.

Nemáme doklad o stavbě kaple.Zápis na vchodové bráně s letopočtem 1755 je pravděpodobný, ale nepotvrzený. Zřejmě někdo předpokládal, že byla postavena současně se zámeckým areálem v Dobříši. Jisté detaily naznačují příbuznost. Například nad okenními arkýři zámku jsou na špici stříšky kamenné koule – podobné kdysi byly i na nástavbě průčelí kaple sv. Anny, než je kdosi ukradl. Fresku uvnitř mohl malovat Ital Pompeo Girolamo Battoni, který v té době působil na zámku. Pro postavu sv. Anny mohla být vzorem kněžna Marie Josefa Anna. A postava sv. Jáchyma, přestože je maskovaná plnovousem a poutnickým turbanem, připomíná knížete Jindřicha Pavla z Mansfeldu z obrazu v zrcadlovém sále dobříšského zámku. Jsou to jen domněnky?

Vpověsti o kapli sv. Anny je zmínka o útěku okupační francouzké armády z Českého království z doby válek o rakouské dědictví. V roce 1843 ustupovali z jihu Čech po Zlaté stezce k Praze. Jakýsi francouzký pluk se dostal u Dobříše do problémů: na dosah bylo stíhající rakouské vojsko a pluk byl decimován dlouhým pochodem a infekčními nemocemi. K rychlejšímu ústupu se vojáci museli zbavit těžké plukovní pokladny. Pověst praví, že ji schovali u kaple sv. Anny, pečlivě zamaskovali a rychle zmizeli. Brzy poté bylo podepsáno příměří a Francouzi se už jako hosté vrátili pro své peníze. Ukrytou pokladnu našli na stejném místě u kaple, ale prázdnou. Možnou defraudaci už těžko vysvětlíme, ale pro nás je zajímavá zmínka o kapli sv. Anny, která dle této pověsti už v roce 1743 stála. Musel by se přihodit doslovně zázrak, aby kaple byla postavena dříve a bez bez iniciativy knížecí rodiny. Musel by tu vytrysknout pramen, který by přivedl nemocné k náhlému uzdravení nebo by se pocestnému zjevila sv. Anna s nějakým poselstvím. To vše by muselo přesvědčit i pochybující, aby pak místní farář přesvědčil knížete – vlastníka Rosovickéh hvozdu. Tomu nenasvědčuje žádná ústní ani písemná tradice. Nepatrná možnost se nabízí v osobě svatopolského faráře Jiřího Procházky. Tento barokní kazatel byl příznivec různých poutí a zázračných uzdravení. Však se sám prý zázračně uzdravil. Za svého pozdějšího působení v Berouně inicioval stavbu kapličky bolestné Panny Marie, jíž ovšem předcházela zázračná uzdravení u místní studánky. U nás působil do roku 1719. Část Rosovic spravoval a měl tu i osobní vazby. Jeho sestra Anna se provdala za rosovického fořta Antonína Nusbaumera. Že by z vůle faráře a fořta souhlasil kníže se stavbou kapličky bez výše uvedených důvodů? Anna bývala kmotrou při křtech, sama tu několikrát porodila a žila spokojeným životem. Ale spokojený život to nebyl důvod pro stavbu kaple. Baroko vyžadovalo patos a drama. Navíc po přesunu svého bratra do Berouna byla i její rodina převelena na hájovnu u Skalice. A další možný důvod: vedla tudy poutní cesta z Prahy na Svatou Horu; možná někdo z poutníků dal impuls.....

Sladká Francie. Francouzká okupační armáda se objevila na Dobříši ještě před rokem 1743; už na podzim v roce 1741 pochodovala s oddíly bavorského kurfiřta a kandidáta na český trůn Karla Alberta na Prahu a bez většího odporu se jí zmocnila. Následovala korunovace Karla Alberta za českého krále a hold českých stavů, kdo ví zda vynucený nebo dobrovolný? Vojáci si pak v okolí Prahy zajistili zimní kvartýry. Pro mnoho pražských rodin bylo ctí hostit francouzké kavalíry v parádních uniformách. I nám se dostalo pocty vítat osvoboditele od vlády nelegitimní panovnice. V dobříšských matrikách jsou zápisy o úmrtí francouzké markytánky a důstojníka, ale najdeme mnohem zajímavější zprávu o neobyčejné svatbě mezi francouzským šlechticem Georgiem Sebastianem a komtesou Alžbětou z Mansfeldu 30. října 1741 to jest měsíc před dobytím Prahy. Byla to láska na první pohled? Byla Dobříš okouzlena sladkou Francií ještě před obléháním Prahy a mladá komtesa nemohla odolat? Okouzlení z Francie Ludvíka XV. trvalo dva roky, pak už přišel ústup a stěhování z Dobříšska.

Pobyt francouzských vojáků v Rosovicích zmiňuje strohý zápis v pičínské matrice od faráře Jakuba Hajduciuse: „3. března 1742 v Rosovicích zemřel v Pánu Francouz.“ Rosovičtí s pičínským farářem zřejmě nesdíleli nadšení pro francouzský šarm. Dobříšská vrchnost přenesla velkou část zátěže na své dosud dobře zásobené poddané a tak po stu letech od švédských válek naší obec vyjídala řádná nepřátelská armáda. Pochopitelně nelze srovnávat švédské žoldnéře a francouzké mušketýry.

O čem vypráví znovuobjevená freska. Po vítězství a korunovaci Marie Terezie čeští stavové opět přísahali věrnost a zase prosili o odpuštění. Tentokrát se popravy nekonaly, královna odpustila i dobříšskému knížeti: na důkaz velkomyslnosti při návratu do Vídně v dobříšském zámku přenocovala. Jako každá dobrá žena odpustila, ale nezapomněla. Pozdější stížnosti poddaných na neúměrnou robotní zatěž nebývaly odloženy. Marie Terezie totiž věřila více nevzdělaným českým sedlákům než českým stavům.

Kníže Jindřich Pavel se sice už od Marie Terezie neodvrátil, vždyť její portrét visí v zrcadlovém sále, ale styky s Francií nepřerušil. Víme, že tam mohl mít příbuzenské kontakty (nezmíněné v oficiálním rodokmenu). Nakonec mohl zařídit i sňatek nešťastné Marie Antoinetty dcery Marie Terezie s francouzským králem Ludvíkem XVI. Aby si připomněl chvíle, kdy mohl pomýšlet i na vyšší pozice, nechal si z Francie zaslat plány na přestavbu dobříšského zámku ve francouzském stylu. Na portrétu v zrcadlovém sále je drží v ruce. Jako doplněk k zámku byla postavena i kaple sv. Anny. Možná zde už předtím malá kaplička stála. Na tabulce před vstupem je nápis, že jde o typickou stavbu lidového baroka - tak takovou mohla být právě ona, ale ne ta současná s kněžnou Mariií Josefou Annou, jejíž patroni sv. Josef, Panna Marie a sv. Anna jsou na objevené fresce. Freska byla více než sto let překryta omítkou a prý přemalována obrazem Boha otce držícího v ruce zeměkouli. Zcela nelogicky pro toto místo. Přemalovat fresku v opravitelném stavu, na které jsou pravděpodobně zobrazeni donátoři, už vůbec nedává smysl. Kapli vlastnila knížecí rodina, proč by to dělala? Ale je zajímavé, že zdokumentované opravy kaple rodina nefinancovala . Když byla kaple opravdu omšelá, našel se zbožný dobříšský rodák, jindy někdo anonymní uspořádal sbírku. Jakoby patřila dobříšským i rosovickým. Dnes je odkázaná na dotační byrokracii a zájem knížecí rodiny. Trochu i na náš zájem.