← Předchozí objekt | Následující objekt →

3. Zmizelý morový hřbitov

Jediné místo v našem seznamu bez tradičního označení. U morových hřbitovů lze i dnes najít alespoň kříž, někde bývají i kaple zasvěcené sv. Rochu: jedna kdysi stála mezi Svatým Polem a Dobříší, dnes je zde nedávno usazený litinový kříž. Na okraji Dobříše „V lipkách“ byla obnovena kaplička zasvěcená sv. Tekle. Svatý Roch a svatá Tekla byli vzývanými ochránci před morem. K nim patřil i svatý Šebestián: morový sloup s jeho sochou stojí na Mírovém náměstí. Mezi Suchodolem a Občovem stojí dřevěný kříž a označuje morový hřbitov a zároveň i místo, kam byli pohřbení francouzští vojáci během válek o uznání královny Marie Terezie: ti podlehli nejspíše tyfu nebo choleře.

Rosovický morový hřbitov jakoby nebyl. Největší vesnice v okolí jej nemá označený ani ve starých podrobných mapách. Přesto existoval. Je zmíněn ve svatopolské matrice zemřelých a naznačuje jej i jinak strohá pičínská matrika. Podle staré ústní tradice jej můžeme najít za Sychrovem na kraji lesa.

Pamětníci si z dětských her zde vybavují dřevěný kříž. V zápisech pamětní knihy svatopolské od Ludvíka Kopáčka z přelomu 19. a 20. století je zmínka o propadlých místech na rosovickém morovém hřbitově. Ještě v této době bylo možno místo určit. Ústní tradici podporuje i záměr občanů umístnit v blízkosti parcely č. 1686 (pravděpodobně morového hřbitova) obecní hřbitov. Tehdejší sychrovský mlynář Krása vlastnil pozemek č. 1685/1 a část z něj se zavázal darovat. Hřbitov by tak na morový hřbitov přirozeně navazoval. Obec chtěla ukončit staleté rozdělení mezi tři farnosti: svatopolskou, pičínskou a dobříšskou. Občané bohužel promeškali příznivou dobu. Záměr zpomalila válečná doba a po nástupu nového politického systému, který smrt vytlačoval ze života, bylo vše ztraceno. Významný rosovický rodák Jiří Burian prohlásil: „v moderní době se už nebude pochovávat.“ Následovně v okolí morového hřbitova vznikla divoká skládka a propadlé hroby vojáků z 19. století byly srovnány.

Skutečný rozsah morového hřbitova nelze přesně ohraničit; pochovávalo se tu od středověku, hroby na sebe navazovaly. Už vysazené vzrostlé kaštany se tedy staly určujícím místem pro vztyčení pamětního kříže. Rozhodli jsme se pro dřevěný kříž: ten odpovídá tradičnímu způsobu značení morových hřbitovů.

Poslední morová rána udeřila mezi roky 1713 a 1714. Svatopolský farář Procházka pečlivě zaznamenává jména osob zemřelých na mor i místa, kde leží. A tak víme, že na rosovickém hřbitově leží předci dodnes známých rodin. Naopak některá jména se vůbec v našich matrikách nevyskytovala. Jsou to především řemeslníci a hostinští se svobodným povoláním; ti se často stěhovali jinam.

Jmenujme alespoň některé dospělé osoby: Anna Krásová, Marie Vintířová a její dcera, Ludmila Boubelíková, Eva Doležalová, Petr Kadlec, Kadlecová, Martin Zajíček, Barbora Zámečníková, Jan Krušina; z dětí Jakub Rys, Ludmila a Justína Zajíčkovi, dvě děti Barbory Zámečníkové, dítě Jana Krušiny. K těmto zemřelým musíme přidat muže a ženy příslušných do pičínské farnosti. Počet nelze určit, protože pičínští faráři matriku zemřelých do roku 1720 zanedbávali (celou rodinu hostinského Zajíčka pičínský farář zapsal – byli to významní farníci). Můžeme odhadnout podle pozdějších už velmi přesných zápisů z dob hladomoru, mohlo jich být dvakrát tolik.

Nemáme záznamy o morovém hřbitově ze starších dob, ale můžeme předpokládat, že byl využíván i během mnohem děsivějšího moru v roce 1680 i v době třicetileté války.

Od roku 1714 se morové rány neopakovaly, přesto infekčních nemocí neubývalo, ale morové hřbitovy se už nevyužívaly. Lidé chtěli být pochováni v posvěcené půdě v okolí svého kostela, až později z hygienických důvodů se hřbitovy stěhovaly mimo sídelní oblasti. Výjimku tvořili vojáci. Ústní tradice dokládá hromadný hrob francouzkých vojáků na již zmíněném morovém hřbitově mezi Suchodolem a Občovem.

Pro naši obec se hodí časově shodný zápis v pičínské matrice: „V Rosovicích 3. března 1743 zemřel v Pánu Francouz.“ To je vše, farář v jedné větě vyjádřil, že zemřel nepřítel a nevítaný muž, zároveň voják a křesťan, který si zasloužil výraz, zemřel v Pánu. Byl zaopatřen francouzkým vojenským knězem? Pro nás je muž beze jména, který nepadl v boji, ale na nakažlivou nemoc a musel být rychle pochován. Není zápis kde, předpokládáme, že byl pochován na rosovickém morovém hřbitově.

V roce 1866 kvartýrovaly v Rosovicích pruské oddíly: též nevítaní hosté se nechali živit a ještě roznesli v obci choleru. Krátká válka skončila, přesto její důsledky byly trvalé a obětí přibývalo. Nemáme záznamy o zemřelých vojácích, již zmíněné propadliny hrobů by však mohly pocházet z této doby.

Hřbitov postupně zarůstal nálety. Pod kořeny stromů leží převážně občané obce a z nich více ženy a děti – téměř vůbec ne starci. Lidé toužící žít možná více než my, kteří lamentujeme nad drobnými ústrky. Mnoho z nich doprovázeli kněží. Farář Procházka poznamenal: „Přišli tam, kde sirotky věčného otce mají aniž jakého odloučení se obávají“.

K tomu připsal neslýchanou větu: „ Spravedlivý Bůh, jenž nechce smrt hříšníka, nýbrž aby se obrátil a živ byl věčně, proto od Prahy morovou ranou kráčící taky naší osadu (farnost) navštíviti sobě oblíbil.“ Viděl mnoho utrpení a hledal vysvětlení....