Sakrální objekty v Rosovicích

zpět na mapu ^

Kříž č. 10 na rozcestí v Holšinách

Tento kříž je velmi podobný kříži č. 9. Není na něm však vyznačen letopočet, přesto si myslíme právě s ohledem na podobnost, že jeho stáří nebude příliš odlišné. Není však vztyčený na okraji pole, ale je pevně spojen s plotem č. 165. Není gruntovním křížem, tak jak v Rosovicích, při podrobnějším hledání jsme totiž zjistili, že byl vztyčen na obecním pozemku. Na mapách z doby kolem roku 1900 je již vyznačený bez zástavby za sebou a v mapách z roku 1842 zde na tomto místě začínal dlouhý pás obecních pozemků, nejspíše obecních pastvin, místa, jež se nehodilo k obdělávání. Lehce zvlněná krajina Rosovic tu přecházela do terénního zlomu. Kolem potoka stálo několik už zděných chalup Holšína. Cesta vedla pouze rovně jako dnes od Rosovic k Vackovskému rybníku, ale bez odbočky doleva. Obecní pastviny se táhly nahoru téměř až ke Kamennému vrchu. Na okraji katastru stály zemědělské samoty Cihelků, Petříků a Jechů.

Budoucí rozlehlé Holšiny vznikly zvláštní shodou okolností. Ve druhé polovině 19. století z venkova mizely ovce a nahrazovala je prasata. Ta nepotřebovala pastviny, ale kvalitní krmivo, jež si při zvýšené produkci tehdejšího zemědělství mohli sedláci dovolit oddělit od svých základních potřeb. Hospodářský rozvoj tehdy následovala vysoká porodnost a nižší úmrtnost novorozenců. Hospodářství nemohla uživit tak velké rodiny, následovala tedy v mnoha oblastech Čech velká emigrace do zámoří, na Volyň nebo do Vídně. V Rosovicích je zachyceno i několik odchodů do USA. Nejvíce mladých odcházelo sloužit do Prahy, ale někteří odmítali opustit domov a jistoty, na něž byli zvyklí. Inu, nežilo se tu zle. Proto se obec usnesla, že zájemcům, kteří se chtějí osamostatnit z gruntů, ale nechtějí opustit obec, nabídne k odprodeji nevyužité obecní pastviny. Nynější rozsah Holšin dokazuje, že zájem byl obrovský.

Aby mohly být parcely přístupné, byla vybudována spojovací komunikace uprostřed. A to je ta dnešní odbočka doleva u křížku nahoru ke Kamennému vrchu.

Kamenný kříž stojí na tehdy nové křižovatce cest podobně jako kříž na rozcestí v Rosovicích. Připomíná, že rozvoj obce Rosovice v 19. století byl spojený s budováním nové osady Holšiny.

→ Obnova

Teprve při demontáži kříže jsme zjistili, jak je těsně přisazený k plotu soukromého pozemku. I na fotografii je vidět, jak se posunem terénu podezdívka plotu zlomila o masivní kamennou hmotu kříže. Jistě, kříž zde stál dříve než plot. Dokonce lze předpokládat, že prostor okolo kříže byl volnější a mnohem přístupnější. Místní pamětníci nám dosvědčili existenci dvou vzrostlých lip vedle kříže. Vzhledem k omezenému prostoru je téměř nemožné, aby byly lípy zasazeny souběžně s plotem, ale je přijatelné uvažovat o jejich umístnění do volného prostoru, který byl až později odkoupený současnými vlastníky nemovitosti. V Holšinách se totiž hranice pozemků řešily velkoryse. Jak byla obec v meziválečném období opatrná k odprodeji obecní půdy, tak pozdějši nedbalost nové národní správy dopustila tzv. přihražení bez náhrady. K. odkupu a tedy legalizaci docházelo až po roce 1989 při revizi pozemků ve vlastnictví obce. Tak se stalo, že kříž který jakoby zhora majestátně vévodil křižovatce, zmizel jako doslovný „kůl v plotě“. Podobně překážely i lípy, zřejmě se stejně ocitly na hranicích a listí by musel někdo odklízet. |Po chladné úvaze byly pokáceny, ale kříž zůstal, kdysi výraz rozmachu obce, nyní osamocený, trpěný. ale také udržovaný. Naproti bydlící paní Kleindienstová familiárně zvaná Žofka se starala o malou ohrádku a ve vymezeném prostoru mezi křížem a nově rozšířenou komunikací. nechyběly čerstvé květiny a hořící svíce.

Pokud sledujeme snímek kříže před opravou, můžeme domyslet, že právě při kácení lip byly poškozeny některé části – zvláště horní segment s nápisem INRI. Tato část kříže se mohla zřítit po pádu nedostatečně zajištěných větví. Nepůvodní železná spona byla vložena při zpětném osazení dílu a zamaskována cementovou stěrkou, také rozlomený litinový nápis pod korpusem Krista byl svařen. Zajímavé je zjištění, že nepůvodní může být i korpus Krista a tabulka. Na ramenech kříže a v horním segmentu nad nimi jsou volné otvory, které jistě nebyly samoúčelné. Předpokládáme, že na nich byl zavěšen jiný rozměrnější korpus a zcela nahoře nápis INRI. S ohledem na rozměry můžeme připustit, že nebyly odlity z litiny, ale vystřiženy z plechu a ručně vymalovány, jak je dosvědčeno u kamenného kříže č. 9 v Rosovicích. Kdy se tak stalo? Starší obyvatelé Holšin si pamatují jen současný stav. Na kříži není ani letopočet vztyčení, zápisy obecních zastupitelstev jsou doloženy až od začátku 20 století, jistě by takovou událost radní zaznamenali, ale záznam chybí. Pro náš odhad je důležité, že v obci Dubenec stojí jeden kříž stejné konstrukce s letopočtem 1901. Nejpravděpodobnější období nám vychází spíše konec 19. století. Malba na plechu nevydrží více jak čtyřicet až padesát let, v pohnutých dobách nebylo snadné ji restaurovat, z praktických důvodů obec pak mohla upřednostnit tehdy rozšířenou a hlavně odolnou litinu - výměna korpusu se mohla uskutečnit někdy ve čtyřicátých letech 20. století.

Na historii kříže můžeme sledovat složitý vývoj společnosti; nakonec můžeme být rádi, že kříž zůstal na svém místě.

Ne však docela. Jeho základ jsme posunuli o cca 25 cm od plotu a trochu jej osvobodili. Restaurátorský tým pana Martina Širokého z Prahy kříž rozebral, díly očistil a impregnoval. Korpus a tabulku jsme svěřili firmě Stará Huť s. r. o. Po celkovém sestavení vyniká ostrý kontrast „zlatého“ Krista vyšlého ze stínu – snad to byl i náš záměr.

zpět na mapu ^

Kříž č. 11 ve Stromovce

Stranou od hlavní silnice k Dobříši u polní cesty nad kanálem, který odvádí vodu z přepadu splavu Sychrovského rybníka stojí na obecním pozemku další litinový kříž. O jeho původu nemáme zprávy. V mapách není zaznamenán a ani v paměti lidí. Dle podání paní Polanské, rodačky ze Sychrova, zde kříž stál v době jejího mládí tedy před druhou světovou válkou. Tehdy v domku pod ním žila v jeho ochraně rodina pana Pecky. Domníváme se, že před námi stojí rodinný kříž. Ale ani to není jednoznačné. Na starých mapách se zde objevuje skupina domků oddělených od Sychrova i od centra obce. Přesněji; místem, kde stojí kříž, tato část začínala a končila starým mlýnem před Sychrovem. Sychrov začínal až za hrází rybníka. A zpátky od kříže k obci byla dlouhá několik stovek metrů dlouhá proluka. Dodnes se tu říká Stromovka, ačkoli tu stojí souvislá řada domků z třicátých let dvacátého století. Kříž vymezoval část obce, kde sídlili zaměstnanci dobříšského podniku Colloredo-Mansfeld: baštýř (porybný), myslivec (pomocník hajného v Sychrově), havíři z dolu na Babě.

Zástavbou k obci kříž ztratil svůj krajinný význam. U kříže je lavička a pěkný pohled na tehdejší Humna v Trávnicích.


zpět na mapu ^

Kříž č. 12 za Sychrovem ve směru na Chabně

U cesty, která spojuje Sychrov s bývalou vojenskou silnicí, stojí kříž připisovaný rodině Leksových. Ani ten není uveden v mapách. Je pravděpodobné, že byl vztyčen po první pozemkové reformě, kdy byl panský pozemek za Sychrovem nabídnut k prodeji drobným zemědělcům. Rodina Leksových zde vybudovala sad a na okraji i tento kříž. Můžeme jej zařadit mezi gruntovní. Má nízký kamenný sokl a je opět litinový.


zpět na mapu ^

Kříž č. 13 v Sychrově při hlavní silnici k Dobříši po levé straně – u Křížků

Stojí za plotem na soukromém pozemku. Proto neměl být zahrnut do seznamu, ale pro jeho označení i okolnosti osazení jej nemůžeme vynechat.

Kříž „u křížků“ tedy správněji „u Křížků“ byl vztyčen na pozemku rodiny Petříkových. S příjmením Petřík se nesetkáváme poprvé ani naposledy. Josef Petřík přezdívaný „Réhle“ se do domku č. 2 přiženil kolem roku 1840. Pocházel ze samoty u Holšin č. 92. To jej poznamenalo. Ač je to k podivu, Sychrov tehdy nebyl ideální místo pro samotáře. Hospoda u Hájků byla centrem setkání hajných, myslivců a ostatních kumpánů a kdo s nimi nesdílel alespoň občas karetní společnost i jejich drsný humor, dostal se na seznam šetřílků, kterým je třeba připomenout, že peníze jsou prostředkem pro zábavu. Při návratu domů jej budili, jednou mu dokonce do probuzené tváře hodili střevo s pilinami nasáklé vepřovou krví. Volal prý na svou ženu: „Mařeno, já jsem zabiný (zabitý)“. Jindy mu rozebrali na dvoře vůz nebo odnesli do rybníka dvířka od dvora. Tyto „taškařice“ se tradovaly ještě po sto letech. Inu, neměli se tehdy tak špatně, jak si myslíme. Měl syna Františka a ten zase syny Františka a Václava, dcery Josefu a Marii. Jediná Marie zůstala doma, ostatní ještě za mocnářsví emigrovali do USA.

Po 1. světové válce se vrátil Václav a později i František. Od této chvíle můžeme z útržkovitých zpráv vystovat příběh kříže. František si přivezl slušný obnos dolarů. Rozhodl se, že je po americkém vzoru nenechá v záložně, ale bude podnikat. Založil stavební firmu a spojil se s obchodníkem Antonínem Křížkem. Sblížili se natolik, že se František stal jeho svědkem při svatbě se sestrou Marií - stali se švagři a spojenectví tak mělo být upevněno. Jak jim podnikání vynášelo? Nevíme. Po svatbě totiž vykutálený ženich zmizel i s penězi svého společníka a nikdo jej už nespatřil. Sourozenci zůstali sami a bez peněz. Sestra Marie prodala zděděná pole, aby měli alespoň na slušný život. Domek si opravili; střechu nechali pokrýt pálenými taškami, takže při velkém požáru Sychrova nevyhořeli a společně tu dožili – Marie zemřela v šedesátých letech. Křížek vztyčili někdy v této pro ně pohnuté době. Proč stojí za plotem? Už jejich děd by mohl být důvod jej schovat před hospodskými kumpány a oni sami po ožebračení jistě toužili postavit plot před sebou i před křížem. Stal se jejich atributem. Lidé jej nepojmenovali „Petříkovic kříž“, ale „kříž u Křížků“ po sestře „Amerikána“ - tak se mu přezdívalo, provdané za podvodníka.

Jistou zvláštností je výstup některých členů této kdysi početné rodiny z katolické církve. V dobách rakouského katolicismu před 1. světovou válkou to byl především politický akt.

Podle vyprávění u tohoto kříže sychrovské děti na Zelený čtvrtek a Velký pátek řehtali. Pro neznalé, neřehtali se: používali řehtačku - nástroj, který vydává nepříjemný zvuk. Býval to velikonoční zvyk.


zpět na mapu ^

Kříž č. 14 v Sychrově ve směru k Dobříši

Stojí u hlavní silnice naproti bývalé zajezdní hospodě „u Hájků“. Hospoda měla ještě za první republiky č. 1 podle číslování osady Sychrov, která byla kdysi správně oddělena od Rosovic. Podle nového jednotného číslování je evidována pod číslem 87 obce Rosovice. Mohl být i rozcestníkem, neboť za ním je odbočka ke starým cestám na Svaté Pole a Obořiště.

Kříž stojí na robusním žulovém soklu, současnosti je zarostlý trním a nahnutý dozadu. Na soklu je vytesán rok osazení – 1891 - stylově je podobný kříži č. 6. Gruntovní kříž stojí na okraji polí patřících k této usedlosti. Od středověku tu stávala hospoda s právem vařit pivo. Zde se mohli poutníci, či obchodníci ubytovat a připravit na další cestu k hranicím království. Podle císařských otisků současným vlastníkům předcházeli Zímové, zatímco v barokní době dle hororového zápisu svatopolské farní matriky měli hospodu pronajatou Zajíčkovi, vlastníkem byl obořišťský paulánský klášter. Snad z té doby se traduje pověst o chodbě mezi hospodou a klášterem.

Po josefínských reformách Sychrov i s významnou hospodou připadl ke katastru obce Rosovice.


zpět na mapu ^

Kříž č. 15 na polní cestě mezi Sychrovem a Lhotkou

Stylově i podle vytesaného letopočtu se můžeme domnívat, že stojíme před nejmladším rosovickým křížem. Není tomu tak. Některé litinové kříže byly vztyčeny ještě později, například č. 2, ale zřejmě byly přemístněny ze hřbitova ze zrušených náhrobků. Kříž byl usazen v roce 1930 a jednoduchým stylem odpovídá této době. Přední část je z leštěné žuly, u paty je kříž naštíplý, místo lomu je však opravené. Na kříži je vytesán nápis: „Zdráv buď kříži, naděje jediná, roku 1930 zřídili manželé Radovi“. Místní může zajímat, proč na kříži není zapsaná zdejší rodina. O Radových v Rosovicích totiž nemáme zprávy z farních matrik ani z ústního podání.

Dle ústního podání se na místě přihodilo něco nepěkného. Pod tímto výrazem si lze představit cokoliv: vraždu, loupež, násilí. Osamělá poloha na vyvýšeném místě sice vzbuzuje dramatický pocit, ale nelze se opřít o fakta. Pokud by kříž skutečně stál takto u cesty, můžeme se s ústním podáním smířit, ale pochybnost přichází, díváme-li se do starších map. Na místě, kde je v nich označen kříž, je odbočka ve směru na Lhotku a dále až ke Svatému Poli a zároveň další odbočka k Obořišti. Tím kříž ztrácí význam označení nešťastné události, ale vrací se mu původní význam rozcestníku.

Ale ani ústní podání nemůžeme zavrhnout; jen se různým převypravováním posouvají časové souvislosti i názvy. Nepěkná událost se přihodila nedaleko odtud u „Křížků“ (také Petříků, viz níže), popisujeme ji u č. 13.

Zajímavý je zápis zastupitelstva obce z roku 1919. Obec určuje důležité polní cesty a navrhuje jejich opravy. Mezi jinými zmiňuje cestu od Pavlíkovic kříže ke Lhotce a od Pavlíkovic kříže k lesíku Lomu (směr Obořiště). Nepochybně se zmiňují o místě, kde stojí současný kamenný kříž. Jenže tento kamenný kříž byl postaven v roce 1930, takže tu byl jiný kříž , podle ústního podání s vyšším kamennným soklem a nižším železným křížem, snad boží muka.

Opět zajímavé je hledat další neznámé příjmení v Rosovicích. Stejně jako v případě rodiny Radových se v matrikách ani v ústní tradici s Pavlíkovými nesetkáme. Trochu pomůže tradiční místní pojmenování k odlišení rodin se stejným příjmením. Ve starých mapách najdeme poblíž kříže pozemky ve vlastnictví tří rodin: Cihelků č. 58, později Petříků, Petříků z č. 29, později Novotných a Petříků ze Sychrova č. 16 dnes Rosovice 129. V obci se nacházelo kolem deseti rodin s příjmením Petřík. Nazvat tento kříž Petříkovic je stejně neadresné jako u kříže pod Kamenným vrchem. Podle tradice se usedlosti č. 29 v Rosovicích říkalo u Pavlů a domku v Sychrově u Pavlíků. Tři pozemky vedle sebe a rodiny bylo nutné rozlišit. Takže u Pavlíků, protože se nabízí u Petříků (proč ne máme-li kapli sv. Petra a Pavla) A proč u Pavlů? Protože měli velkou usedlost. Takže pro jednoduchost: kříž stál při pozemku Petříků (Pavlíků) vedle Petříků (Pavlů) a dalších Petříků (možná Šilhánků).

Význam cesty a rozcestníku si uvědomíme, vrátíme-li se do nedávné minulosti. Neznalého jistě překvapí, že obec jako celek (Rosovice , Holšiny, Sychrov) nepatřila pod jednu farnost, ale pod tři: části Rosovic a Holšiny byly přifařeny k Pičínu, část Rosovic k Dobříši a samotný Sychrov ke Svatému Poli. Kuriozní rozdělení má svou historickou příčinu, ale nás především zajímá, že každá část obce potřebovala kontakt se svou farností. Do Pičína a do Dobříše si dnes každý zajede bez okliky po asfaltové silnici a tak tomu bylo i dříve – vynecháme-li dnes nezbytný asfalt. Do Svatého Pole je to komplikovanější; z jednoho konce vesnice lze jet přímo na Obořiště až do Svatého Pole, ale z druhého konce tedy ze Sychrova vede trasa jen přes pole a louky, samozřejmě z dnešního pohledu, protože dříve tu vedla přímá cesta Sychrov – Lhotka - Svaté Pole, ale i Sychrov - Obořiště. Na starých mapách ji lze nalézt a na historickém odbočení těchto cest stojí náš kamenný kříž. Farníci ze Sychrova po ní mohli chodit na mši do svého kostela ve Svatém Poli, a protože u každého farního kostela byl hřbitov, doprovázeli tudy na poslední cestě i své blízké. Byla to umrlčí cesta. Pamětníci těchto pohřebních průvodů už nežijí, protože hřbitov u kostela byl asi před sto lety zrušený a přemístněný mezi Svaté Pole a Obořiště: pro farníky ze Sychrova byl i lépe dostupný po nově zpevněné silnici přes Rosovice ve směru na Obořiště. Farníci však dále využívali starou cestu ke splnění nedělní povinnosti ve Svatém Poli a od roku 1902 i v Obořišti, kde si zřídila své bohovědné centrum kongregace redemptoristů. Svatopolští faráři opět dostali konkurenci; do zrušení Josefem II. totiž působil v Obořišti řád Paulánů, na což si svatopolští faráři stěžovali. Mše v Obořišti byly v kraji velmi populární, samozřejmě i proto, že při ní asistovali mladí studenti teologie.

Zde můžeme najít cestu k donátoru kříže. Dlouho jsme nemohli pochopit, proč na kříži je vytesána rodina Radova bez určení místa bydliště; jistě, kdyby pocházeli odtud, bylo by to pochopitelné, všichni by je znali, ale když nebyli zdejší, museli si být jisti, že i tak všichni ví... Musela to být významná rodina.

Při náhodném hovoru se starším mužem z Obor jsme se dozvěděli, že za první republiky většina rodin v okolí Nečíně našla obživu v žulových lomech a nejvíce z nich zaměstnávala firma pana Rady. Je to náhoda? Náš kříž je z kvalitní leštěné nečínské žuly, ale proč by nečínský podnikatel věnoval kříž na křižovatku polních cest v dalekých Rosovicích? Pomohl nám letopočet 1930. Co o tomto roce víme? Byla velká ekonomická krize, jen těžko si ji dnes umíme představit. Nezaměstnanost byla katastrofální, bída se podobala životu za světové války, jen muži živitelé zůstali doma, tím více byli vystaveni rozvratu. Zastavily se investice, krachovaly firmy, jen na Svaté Hoře kongregace redemptoristů budovala velké prostranství před bazilikou a zaměstnávala kamenickou firmu pana Rady, jak dokládá pamětní nápis na venkovním schodišti. Tady můžeme tušit souvislost. Můžeme si domýšlet, kdo instalaci nového kříže inicioval. Rodinu Petříkovu (Pavlíkovu) vystřídali Sýkorovi, rodinu Petříkovu (Pavlovu) Novotní. Obě patřili k nejpodnikavějším v obci. Josef Novotný býval zde před 1. sv. válkou starostou. Jeho bratři Václav, František a Antonín vybudovali rodinné obchodní vazby mezi Příbramí , Táborem a Hodonínem. Sýkorovi vlastnili hostinec, řeznictví a měli blízko k lidové (klerikální)straně v obci. Podnikatelské rodiny Sýkorů, Novotných a Radových se mohly setkat u tohoto kříže.

Za dvacet let byli z Obořiště a Svaté Hory vyhnáni redemptoristé. Rodiny byly vyvlastněny. Kříž zůstal a stal se mimo vůli svých zadavatelů památkou na pohnuté dvacáté století.


zpět na mapu ^

Č. 16 starý dub „U obrázku“

Kdysi nejpamátnější místo v Rosovicích. V lese u cesty mezi Sychrovem a Dobříší stál starý vykotlaný dub. Jak svědčí stará fotografie do jeho dutiny mohl vstoupit člověk. Na kmenu byl zavěšen snad mariánský obrázek – odtud název „u obrázku.“ Pamětníci tvrdí, že před jeho likvidací se zelenala už jen jediná větev. Jak starý byl? Pověsti o něm napovídají, že tu stál od středověku jako významný bod u významné cesty na velmi choulostivém místě. Cesta tu prochází krajem lesa, který na jedné straně přechází do polí a na druhé splývá s hlubokým brdským hvozdem. Bylo to ideální místo pro přepady od loupežníckých band. Schopnost objevit se, když projíždí ten správně vybraný obchodník bez ozbrojeného doprovodu svědčí o dobrých informacích od místních obyvatel. Přímé propojení místních s lupiči nelze vyloučit; ve středověku se obec těšila poměrně velké svobodě. Panovník manství neustále pronajímal a správce se o pořádek zajímal jen do výše svých benefitů.

Pověsti o starém dubu popisují přepadení osob a jejich zázračné vysvobození na přímluvu Panny Marie. Se zbožnými zkazkami se příliš neshodují pozdější vyprávění.

Například v knize „Dobříšské pověsti“ se dočteme o jakémsi Zárubovi z Rosovic. Nesl prý svěřené peníze v pokladně do záložny v Dobříši a v lese na cestě zahlédl podivné cizince. Ze strachu, že jde o loupeživé rytíře uschoval pokladnu na místě a přikryl ji dubovou haluzí. Během chvíle se střetl s muži, kteří se zajímali, kam se to tak upřeně díval. Pochopil, že je zle a nechtěl odpovědět, ale oni se tázali, co jej na tom stromě mohlo tak zaujmout. Ohlédl se a na místě, kde pokladnu uschoval, spatřil velký dub. Muži pak se smíchem spěchali dál. Po jejich odchodu Záruba u dubu nalezl svěřené peníze a spěchal k Dobříši.

Tuto spíše pohanskou pověst si mohl vymyslet snaživý učitel, aby poněkud zdůraznil nekřesťanské uctívání posvátných stromů, ale k tomuto místu se hodí, právě s ohledem na častá přepadení. Jen o muži s příjmením Záruba se místní písemné prameny- zejména matruky nezmiňují.

Zajímavá pověst se váže k současné historii. Jak už výše uvedeno, dutinou dubu mohl prolézt člověk. Říkalo se, že kdo projde dutinou, zůstane v Rosovicích; nevíme jestli chtíc, nechtíc, ale mezi vojáky z nedalekých kasáren „U sv. Anny“ se pověst natolik ujala, že dutinou ochotně procházeli i několikrát a přání se jim evidentně plnilo, o čemž svědčí velký počet sňatků s místními dívkami. Dub vydržel všechny válečné pohromy, ale tu poslední vojenskou i s ohledem na své stáří nikoli. Dle ústního podání se roku 1969 vojáci při návratu ze zábavy v Rosovicích více než obvykle posílili a poslední větev dubu strhli. Nezdá se však, že by šlo o spontánní akci: na stržení si museli opatřit nářadí. Spíše se nějaký uvědomělý voják rozhodl, že skoncuje s pověrami a vzal si na pomoc podobně smýšlející kamarády a možná, že místní dívka dala přednost jinému vojáku a tomu nepomohlo ani opakované procházení dutinou. S touto poněkud kuriozní pověstí zaniklo naše nejstarší posvátné místo.

Místo, kde dub stál, je přesně označené od nejstarší žijící pamětnice paní Polanské z Dobříše. Na kmeni byl prý zavěšen obrázek Panny Marie, proto se můžeme setkat i s pojmenováním místa „U obrázku“.


zpět na mapu ^

Č. 17 Kaple u sv. Anny

V lese na okraji rosovického katastru, na rozcestí k bývalým kasárnám, jež se i za dob komunismu nazývala kasárna u sv. Anny, stojí pozdně barokní kaple. Podle nápisu na bráně byla kaple vystavěna v roce 1755 ve stylu lidového baroka. Jak je tento údaj ověřený, nevíme. V městském muzeu v Dobříši jsme doklady nenalezli, snad tehdejší historici měli možnost nahlédnout do archivních zdrojů týkajících se dobříšského zámku a rodiny Colloredo – Mannsfeld. Kaple by tedy měla být ve vlastnictví této rodiny, ačkoli není v seznamu jejich nemovitostí.

Lesní vlhkost působí nepříznivě na omítky a sokl, proto je kaple často opravována. Při rekonstrukci v roce 1980 byla odkryta původní freska ke cti s. Anny. Proč byla tato kvalitní malba zakryta omítkou a nahrazena nelogickou freskou Boha Otce v roce 1858? Ale i ta byla zakryta omítkou, protože ji při další opravě v roce 1921 „objevili“. Byla prý tak sešlá, že ji ani neobnovili. Poslední oprava se uskutečnila v roce 1992 a při ní byla nalezená freska sv. Anny vyspravena a odborně zafixována. Ještě neuplynulo 30 let a kaple je znovu objektem k rekonstrukci.

K této kapli se váže pověst o zakopané plukovní pokladně ustupujících francouzských vojsk. Po válce se plukovník vrátil na místo, aby kasu se zlaťáky vyzvedl. Nalezl jen prázdnou truhlu. Zajímavý je poněkud nesoulad mezi daty a lidovými povídkami. Tak, jak je pověst vyprávěna, by se válečná štrapác Francouzů v Čechách mohla přihodit v době války o rakouské dědictví (skončila v roce 1745). A naše kaple byla postavena údajně o deset let později. Kaple byla jen několik stovek metrů vzdálena od starého dubu. Obě místa přtahují pověsti o penězích, strachu z lupičů, v případě sv. Anny strach ustupujícího vojska z potupného zajetí. I sakrální objekty se musí vyrovnat s dávnou touhou po majektu a moci.


zpět na mapu ^

Kříž č. 18 v Brumovci

Kdysi stál na okraji lhoteckého katastru a na okraji pole, které kdysi vlastnila lhotecká rodina Puchmajerů. Na mapě je vyznačen vedle polní cesty, která spojuje křižovatku lesních cest s hlavní komunikací k Dobříši (U obrázku) a křižovatku polních cest na Lhotku a Obořiště. Přestože je registrovaný na mapě, snad jeho odlehlost od Sychrova i od Lhotky jej nechala zapomenutým. Zcela jistě se nabízí jeho souvislost se stejně osamělým křížem č. 15.

Přehlédli jsme jej.  Podle svědectví pamětníků, kteří zde ještě v padesátých letech obdělávali pole, tu byl klasický litinový kříž na žulovém podstavci. Dnes po něm nezbyly ani dvě staré lípy ani onen keřík mahonie. Stál na křižovatce starých cest a v dobách rozorávání polí do velkých lánů byl odstraněn, protože překážel. Nestál přímo u stávající cesty, ale opodál u té zaorané. Nikdo si pochopitelně nedal práci s přemístěním o pět metrů zpátky.  Litinový kříž nebyl nijak vzácný - lze to pochopit, pokud uvažujeme jen cenu materiálu. Ale je velmi pravděpodobné, že na jeho místě stál kříž jiný, dřevěný.

Spolek se pídil po historických záznamech o obci a našel z doby „morové rány“ tuto zprávu:

...„Proti jejímu sídlu po zaopatření některých na Dobříši nebezpečně stojících osob, jdouc silnou alterou (horečkou?)  přemožen jsem byl, takže v oudolíčku u dřevěného tehdy kříže (nyní zděná boží muka tu stojí), co se k Novému Wobořišťskému rybníku přicházeti má, přinucen jsem byl se posaditi a na vůz s mrtvým tělem a lid ve velkém zástupu jdoucí smutně se dívat...“

Tento kdysi v okolí známý text je součástí popisu cesty svatopolského faráře Jiřího Procházky ze Sychrova do Svatého Pole. Zmíněná boží muka ve farářově textu jsou zmíněna ve svatopolské matrice z roku 1713. Tím cena tohoto místa získala hodnotu.

Půl roku páter Procházka zaopatřoval umírající na mor a sám se také nakazil. Ve zmíněné matrice stručně popisuje (skutečně váží každé slovo), jak připravoval sychrovskou hospodskou na smrt a utěšoval osiřelé děti, které později také pochoval. On sám prý zázrakem přežil. Tehdejší doba byla plná domnělých nebo opravdových zázraků i samotný život se lidem jevil jako zázrak a nebylo vůbec samozřejmé dožít se vyššího věku. Měli pocit, že stojí jen krok od přechodu do jiného světa. Jeden z literárních představitelů českého baroka takto stroze popsal drama z tehdejší doby, jen co mu dovolila mezera v matrice.

Pro nás je zásadní popis onoho dřevěného kříže.  Mělo se za to, že stál nad Novým rybníkem, tam kde jsou zděná boží muka při rozcestí ze Lhotky do Obořiště (nedaleko penzionu Nový rybník). Z dnešního pohledu to odpovídá. Jenže kde je to oudolíčko? Boží muka totiž stojí na kopci. A umrlčí cesta ze Sychrova do Svatého Pole nevedla přes Obořiště, nýbrž přímo přes Lhotku. Na té trase je skutečně takové místo, ale tam dnes nejsou ani boží muka ani kříž ani křižovatka cest, jen zakreslený křížek na mapě.

Můžeme shrnout, že místo, kde se farář Procházka zastavil, je právě zde. V roce 1813 až 1814 řádila poslední velká morová rána v Čechách. Umírali lidé a ještě více dobytek, Následky nebyly tak strašlivé jak v předchozích dobách, už tehdy se snažili lidé dodržovat karanténu; populaci více ohrožoval hladomor v důsledku ztrát na uhynulém dobytku.  Nejvíce ohroženou skupinou byli lékaři (felčaři), hospodští a také kněží. Město Příbram se zcela uzavřelo, přesto některé paničky zákaz provokativně nedodržovaly a zdržovaly se v místech nákazy – už tehdy existovala jakási občanská neposlušnost. Nakonec je umravnil městský dráb. Na venkově to bylo složitější. Je pravděpodobné, že nemoc se k nám dostala právě z Příbrami - první obětí se stala 16letá dívka  Ludmila  Příbramská.  Následovali další – děti, dospělí a v svatopolské matrice zmíněná Alžběta Zajícová hospodská z Rosovic. Dle zápisu ji před   smrtí zaopatřoval farář Procházka a dovolil jí, aby nebyla pochována na morovém krchově v Rosovicích, ale ve Svatém Poli na posvěceném místě u kostela sv. Alžběty. Hospodská brzy zemřela a s ohledem na mimořádnou situaci  musil být pohřeb zajištěn bez prodlení.  Tak se stalo, že nedlouho po odchodu faráře po výše popisované trase následoval průvod s nebožkou.  Nemocný farář se ještě zdržel zaopatřováním zřejmě tuláků a pak přemožený nemocí usedl u dřevěného kříže v polích. Bezmocně sledoval přicházející pohřební průvod se zemřelou, kterou ještě před několika hodinami připravil na smrt. Poněkud zmatený popis cesty je snad odvislý od jeho horečnatého stavu, například do návratu ze Sychrova do Svatého Pole vkládá zaopatřování zřejmě nemocných lidí na Dobříši a pak teprve se zastavuje u kříže. Spíše vykonal jakousi okružní cestu do nejvíce zasažených míst ve farnosti – vyšel ze Svatého Pole, pokračoval přes Dobříš, pak lesem na Sychrov k hostinské Zajícové a nejkratší cestou zpět do Svatého Pole. Zápis do matriky vykonal až později a i tak můžeme vysvětlit chaotický popis cesty.

Pohřební průvod šel jistě nejkratší trasou ze Sychrova do Svatého Pole. Dřevěný kříž po zázračném? uzdravení faráře zbožní farníci nahradili zděnými božími mukami, jak se přihodilo v logice matričného zápisu. Boží muka po staletích potkal podobný osud jako ta, jež předcházela žulovému kříži na stejné trase blíže k Sychrovu. Byla nahrazena litinovým křížem s kamenným soklem, který zůstal v paměti současníků. Pusté místo čeká na obnovu.

zpět na mapu ^

Č. 19 obraz sv. Jana Nepomuckého

Neznámý obraz?

Obrázek byl nalezený na půdě rosovického kostela při generální opravě střechy. Podobně jako plechový korpus ukřižovaného Ježíše byl odložený, protože se přímo nevztahoval k samotnému kostelu. Obě umělecká díla jsou totiž starší, nepochybně to platí právě o obrazu sv. Jana Nepomuckého. Zatímco stáří korpusu lze jen odhadovat podle klempířského zpracování a snad i malby, u obrazu zůstal na zadní straně i před restaurováním čitelný nápis: „Rosovické kapličce Růžena Petáková 1875“.

Jako blíže neurčená památka byl ponechán na půdě, doposud jsme se zaměřili na opravu křížů v obci, a proto byl dříve restaurován obraz ukřižovaného na plechu. - o tom poznámky ke kříži č. 0.

Přece se však zdálo nepříliš vhodné nechat jej podlehnout vlivu změn teplot a vlhkosti; na některých místech byly olejové barvy oprýskané až na plátno, ale naše diletanství jakkoli ušlechtilé nás brzdilo od unáhlených posudků. Jen vědomí, že v obci není prokazatelně starší památka převážilo naše pochybnosti o neznámém malíři a neznámém muži na obraze. Nemáme přesné údaje, opíráme se o paměť lidí, s kterými už nepromluvíme.

Věnování rosovické kapličce by mohlo být určující, kdybychom věděli, komu byla zasvěcena. Zatím jsme neobjevili zápis o jejím vysvěcení, všeobecná doměnka, že byla zasvěcena Panně Marii vyplývala ze zvonu ji zasvěceném. Ten byl po zbourání kapličky přemístěn do zvoničky v Holšinách a za 1. sv. války zrekvírován. Tušíme, že donátor obrazu nevěnoval nějaký obrázek, ale obraz, který měl přímou souvislost s kaplí. Nebyl zasazený do ozdobného rámu. Byl napnutý na obyčejném rámu tak, jak bývají oltářní obrazy, které jsou vloženy do připraveného otvoru nad svatostánkem. Nepochybně muži - světci na obraze byla zasvěcena původní malá kaple.

Muž nemá svatozář, je prostovlasý, v ruce drží kříž a knihu. V dolní části je odložený sotva znatelný biret, anděl na straně má prst na rtech. Jen tento symbol je více než výmluvné zpodobnění světce zpovědního tajemství. Ale je to sv. Jan Nepomucký? V tradiční ikonografii má sv. Jan sám prst na ústech, na hlavě má biret a kolem hlavy pět hvězd. S tradicí souhlasí jen kříž v ruce, kniha a palmová ratolest. Autor obrazu zřejmě nechtěl jen kopírovat barokní schéma soch sv. Jana, navíc obraz mu umožnil odvést pozornost od sošné stylizace, jež se promítla i do obrozeneckých soch Jana Husa. Postava anděla zbavuje světce heroické osamělosti před křížem.

Abychom odstranili pochybnosti, odeslali jsme obraz k posouzení kunsthistorikům. Jeden nám překvapivě zdělili, že pokud určíme, že na obraze je sv. Jan, tak to může být opravdu on, jiný nejdříve odporoval, ale pak spíše souhlasil. Spíše projanovský postoj,(jaký jiný by přicházel v ůvahu - snad sv. Antonín) nakonec potvrdilo zapsané svědectví hostinského Václava Černého. Krom jiných zajímavostí si z dětských let připomínal každoroční pěší pout na Svatou Horu, při níž asistovala celá vesnice. Movitější se vezli v bryčce nebo v kočáře, většina šla po svých . V čele pěších poutníků šli tzv. korouhevníci, dnes bychom řekli praporečníci, a v čele všech korouhevníků nade všemi čněl prapor sv. Jana Nepomuckého. Ponechme stranou všechny ty parádní obřadnosti, jež se nám příčí, a přijměme toto svědectví jako podpůrný argument.

Donátor a autor

I přes netradiční pojetí obrazu byl autor přece jen nucen dodržet rozpoznávací prvky, ale pro identifikaci sebe samého nám ponechal jen styl malby, nikoli podpis na zadní straně. Tam je jen vytištěné jméno donátorky Růženy Petákové.

Příjmení Peták, Petáková je docela běžné v našem okolí, ale zadáme-li je do mapy státu, zjistíme, že velmi vzácné a je vázané hlavně na náš region. Přímo se nabízí, že Růžena Petáková pocházela z našeho kraje, nebo přímo z Rosovic, a že tím lze vysvětlit její zásadní dar kapličce. Není nic snadnějšího, než ji identifikovat.

Jistý pan Peták zná všechny své předky už od 16. století. V době internetu to není úplně nemožné. Jen on mohl potvrdit či vyvrátit naše domněnky. Potvrdil, že k uvažovanému datu, žily tři ženy se jménem Růžena a s příjmením Petáková buď rodným a nebo získané sňatkem. Původně jsme předpokládali, že rozhodující byl vztah k rodné obci: zde nejvíce zapůsobila dcera rosovického a poté pičínského učitele Hynka (Ignáce) Petáka, která se narodila v Rosovicích a pokud byla učitelkou, podle c.k. reformních směrnic zůstala svobodná i ve svých dvaačtyřiceti letech. Jenže podle matrik byla v roce 1875 už několik let provdaná za učitele Kubáta z Pičína. Je nepravděpodobné, že by v upjatém 19. století donátorka veřejně použila své dívčí příjmení. Druhá Růžena, dcera ředitele rosovické školy Fabiána Petáka a neteř Ignáce, byla v té době ještě dítě. Zbyla tedy ta pověstná třetí v řadě Růžena Petáková za svobodna Rákosníková narozená v roce 1848 v Praze. Dívčí studia absolvovala u Řádu maltézských rytířů a u Řádu karmelitánů na Malé Straně. Seznámila se zde s mladým právníkem Václavem Petákem rosovickým rodákem, synem učitele Fabiána Petáka. V roce 1868 se za něho provdala a téhož roku se odstěhovali do Plzně. Zde mladý Václav využil vzdělání ke kariéře advokáta a později i politika za staročeskou stranu. V roce 1892 se stal purkmistrem města Plzeň a v této funkci setrval až do své smrti v roce 1917.

Mohla mít manželka tehdy ještě nepříliš známého regionálního politika původem z Prahy a toho času v Plzni nějaký vztah k Rosovicím? Oficiální nikoli. Nezachoval se dokument o její návštěvě obce, i když obec určitě navštívila se svým manželem - jako snacha ředitele školy. Z pozdějších svědectví o jejím životě máme záznamy o jejím aktivním životě. Zakládala dobročinné spolky na podporu vzdělávání dívek, působila veřejně v Plzni i v rodné Praze, byla starostkou České jednoty paní a dívek v Plzni. Bohužel v roce 1891 zemřela na tuberkulozu. Po jejím skonu byl Václav Peták zvolen purkmistrem Plzně. Jak předčasná smrt vážené ženy ovlivnila volbu představitelů města? Nevíme. A ani nás to nemusí zajímat. Nás zajímá, zda mohla v roce 1875 věnovat rosovické kapli obraz sv. Jana Nepomuckého.

Rodina učitele Fabiána Petáka žila ve školní budově, v níž se narodil manžel Růženy Václav. Kaplička sv. Jana stála hned vedle školy a pravděpodobně už několik let , nemáme totiž záznam o jejím svěcení. Blízkost obou významných objektů mohla zaujmout mladou Růženu Petákovou při návštěvách Rosovic. Kaple i škola byly vlastněné obcí, ale přes složitou církevní správu v Rosovicích zde měla největší vliv farnost Řádu maltézských rytířů v Pičíně; ta měla nad zdejší školou patronát až do reformy rakouskéhop školství v roce 1868. Víme, že mladá Růžena Petáková – Rákosníková se vzdělávala ve škole pod patronací Řádu maltézských rytířů u Panny Marie pod řetězem v Praze: zde je možné najít její osobní zaujetí pro působení řádu v Rosovicích.

Jelikož pocházela ze zámožné rodiny, pokračovala ve studiu na německém učitelském ústavu pro dívky při Řádu karmelitánů u Panny Marie Vítězné taktéž na pražské Malé Straně. Tento prestižní ústav vychovával budoucí učitelky na soukromých školách. Dívky odtud neodcházely učit na veřejné školy ruční práce a základy vaření. Jejich formace byla určena pro tehdejší elity a důkladnější, než si dnes umíme představit. A z této německé školy vyšla sebevědomá žena, která se kupodivu neodrodila českému národu, ale usilovně pracovala pro jeho vzdělávání po boku svého muže Václava.

Jestliže tedy paní Rúžena velmi pravděpodobně věnovala obraz sv. Jana místní kapličce, lze si položit ještě provokativnější otázku: kdo namaloval tento obraz, když ne ona?

Malovat obrazy byla tehdy mužská záležitost. Občas popisované příklady žen malířek ve středověku 19. století nezná a zvláště české prostředí by je jen těžko přijímalo.

Všeobecné se uznává, že v literatuře se ženám dařilo proniknout do mužského světa úspěšněji svérázným vstupem Boženy Němcové. Méně se ví, že opravdu první česky píšící literátkou byla Ludmila Tichá později učitelka Petáková, první žena Fabiána Petáka. Bohužel předčasně zemřela na tuberkulozu ve 28 letech. Zůstaly po ní básně otištěné ve vlasteneckých časopisech. Do rodiny Petáků se přivdala podobně jako Růžena, obě byly učitelky a obě zemřely předčasně na zhoubnou nemoc.

Rúžena Petáková se nemohla vyhnout její památce, pokud se ocitala v Rosovicích. Napadlo ji, že využije své malířské nadání a zanechá po sobě podobný odkaz. Zvolila si obraz sv. Jana Nepomuckého patrona rosovické kapličky.

Předpokládáme, že její pozdější zaneprázdněnost – starost o rodinu, veřejná činnost a možná i vleklá nemoc ji neumožnila rozvíjet dál svůj talent. Dle podání plzeňských se zcela rozdávala ve prospěch všech bez ohledu na původ. Nevlastenčila ústy, ale pro radikální vlastence v Praze byla jen plzeňskou paničkou, která svou rodinu vedla ke smířlivosti a k překonávání rozporů.

Restaurování

Obraz byl silně poškozený, ale ne poničený. Pro jeho další osud bylo důležité najít majitele. Věnování paní Růženy rosovické kapličce vyloučilo církev, či následně dobříšskou farnost, která vlastní současnou kapli sv. Petra a Pavla. Ze zápisu obecního zastupitelstva z doby, kdy se kaplička bourala, aby uvolnila místo nové kapli, vyplývá, že kaplička byla obecní. Obci tedy patří obraz sv. Jana – jediný z kapličky dochovaný objekt. Obec poté jako uznaný vlastník poskytla prostředky k restaurování obrazu. K opravě obrazu byla přizvána paní Barbora Vaššo. Nabídku spontánně přijala, jak lze vyčíst ze slov s příměsí slovenštiny: „Obraz má historickou hodnotu, estetickou hodnotu, výběr koloritu je naozaj krásný (nic kýčoidního), je to poetická malba, je vytvořen na kvalitním plátně, je signován autorkou (1875), jistě stojí za záchranu“.

Jelikož obec nemá vhodné prostory, rozhodla o jeho zapůjčení dobříšské farnosti s tím, že bude obraz vystaven na důstojném místě v kapli sv. Petra a Pavla.

Spolek si musí odpovídat na stupňovité otázky: byl tento obraz jediným dílem Růženy Petákové? Pokud ne, zůstala po ní v obci ještě jiná památka? Pokud ano, není to například malovaný korpus na plechu pro předpokládaný již zmizelý kříž, zapsaný pod číslem 0?

O zázemí autorky obrazu

Nemůžeme se nezmínit o učitelské rodině Petáků. Zcela jistě bez nich by se paní Růžena provdala za pražského měšťana a o Rosovice by se nezajímala. Jejich učitelské působení je doložené z konce 18. století, kdy jakýsi učitel Peták pravděpodobně děd bratrů Ignáce a Fabiána Petákových prý z protekce předešel budoucího rožmitálského kantora Jakuba Jana Rybu na učitelském místě v Nepomuku. Spíše má pravdu příspěvek na wikipedii; Ryba se prý zapletl do hanopisu na místní paničky a ty mu to neodpustily. Učitel Peták později rychle odešel na místo ředitele školy nejspíše do Nalžov (dnes Nalžovských Hor) a uvolnil Rybovi místo. Z Nalžov už byl jen kousek cesty do Sušice, odkud pocházela matka Ignáce a Fabiána Petákových Terezie Bauman. To jen tak pro toho , koho zajímá, jak se mohl učitelský synek Václav Peták otec Ignáce a Fabiána dostat k dceři váženého sušického měšťana.

Předkové učitelské rodiny Petáků pocházeli z Pičína. Jejich učitelské putování po jihozápadních Čechách pravděpodobně souvisí s působením Řádu maltézských rytířů na Strakonicku. Jak víme řád působil i v Pičíně a zajištoval tu ze zákona školský patronát. Ovlivňoval i obsazení učitelských míst v okolí; tak mohla nastat v Nepomuku první kolize J. J. Ryby s církevním ůřadem ještě před osudným sporem s rožmitálským farářem.

Návrat učitelské rodiny do pičínské farnosti pravděpodobně souvisel s potřebou obsadit novou filiální školu v Rosovicích. Pičínský farář si vyžádal Václava Petáka a manželku Terezií. Jejich synové pak působili převážně v Rosovicích a v Pičíně. Fabián byl několik let pomocný učitel v Mníšku pod Brdy, kde krátce působil ve stejné funkci i J. J. Ryba! Tentokrát však nesoupeřili ani nemohli, byl tu rozdíl čtyřiceti let. Z Mníšku pod Brdy pocházela i již zmíněná první žena Fabiána Petáka Ludmila Tichá. Ti se po sňatku přestěhovali do Rosovic a vystřídali tu učitelskou rodinu Ignáce, která se zase odstěhovala do Pičína. Fabián zde učil až do roku 1880 a po smrti Ludmily se stačil ještě dvakrát oženit. Na penzi dožil u svého syna Václava v Plzni.

Velmi vlivnou regionální osobností byl druhý Fabiánův syn ředitel školy v Bohutíně Karel Peták, mimo jiné i hudebník, údajně přítel Antonína Dvořáka. Do skupiny těchto muzikálních osobností náleží i synové Ignáce: Antonín a Ignác, kteří působili na operních scénách Rakouska-Uherska – povětšině německých divadel.
To je poměrně zásadní informace pro pozdější dobu. Učitelská rodina Petákových se nebránila německému prostředí. Jejich vlastenecká činnost působila spíše smířlivě, například purkmistr Václav Peták úspěšně řešil národnostní spory v Plzni. Tím lze vysvětlit, že po jejich odchodu z Rosovic a obecně i po zániku monarchie rodina upadla do zapomnění. Například jejich nástupci ve škole v Rosovicích sice založili v roce 1881 pamětní knihu, v níž jen krátce zapsali působení bratří Petáků a bratry přitom zaměnili na otce a syna, ale jejich časté střídání i proti sobě zapsané osobní výpady na čas školu ochromily. Do módy vstoupil i ostrý národnostní spor a v něm nebylo místo pro kompromisníky. Jak už výše uvedeno, vlastenectví se stalo módou, za níž se ukrývaly osobní ambice. Ostatně Jan Nepomucký byl Čech i Němec A i jeho mělo čekat zapomnění.

zpět na mapu ^