Historie

Rosovice patří mezi historické obce, přesto se v ní nevyskytují historické památky. Na starých mapách z počátku 17. stol. a z počátku 18. stol. lze porovnat, že většinu okolních obcí kartografové vynechali, ačkoli byly sídlem šlechty a měly gotické nebo raně barokní kostely, zatímco Rosovice (Rossowitz) jsou zapsané, třebaže zde nebyla tvrz ani kostel. Mapy zřejmě zdůrazňovaly významná hospodářská místa nebo zastávky spíše jak sakrální stavby a šlechtická sídla. My víme, že v Rosovicích – Sychrově byla zájezdní hospoda pro ubytování obchodníků na Zlaté stezce a vařilo se tu pivo. V typicky zemědělské vesnici si pak mohli levně nakoupit zásoby na cestu. Mapy se kreslily pro obchodníky, ale obchodnických tras využívali i poutníci: obchodní Zlatou stezku kopírovala poutní trasa (camino) do Santiaga de Compostella. I ti si v Rosovicích zajistili zásoby na cestu a za zdar pouti se pomodlili na svatojakubských zastávkách ve městech, třeba právě v blízké Příbrami při kostele sv. Jakuba staršího.

Nepřítomnost šlechtického sídla a časté zástavy obce zabránily, aby na královském zboží byla vystavěna alespoň kaple. Ale i ve větší královské Dobříši byl postaven kostel až na konci středověku. Královští úředníci zřejmě neměli potřebu se zviditelnit. Jejich úkolem bylo zajistit honitbu pro panovníka a jeho hosty.

Přesto se do lidové zbožnosti vtiskly Rosovice pověstným místem „u obrázku“ v lese za Sychrovem, a to jistě ve spojitosti s frekventovanou obchodní i poutní trasou. Ale o tom až později.

Na frekventované cestě stojí nejstarší sakrální památka Rosovic – kaple Svaté Anny. Stojí na okraji katastru v sousedství dobříšské kaple svatého Jáchyma. Obě kaple jsou vystavěny v podobném stylu pozdního lidového baroka. Kdo k nim dal impuls? Snad rodina knížete Mansfelda, původní zápisy nejsou. Jen na bráně kaple sv. Anny je zapsán předpokládaný rok vysvěcení 1755. Po více než sto letech od koupi od královské komory se Rosovice „dočkaly“ alespoň lesní kaple prvního a dosud jediného šlechtického majitele rosovických lesů.

Zbývají rosovické kříže. Máme jich více, než bývá obvyklé. Většina z nich byla vztyčena v 19. století a ty litinové byly odlity v komárovských slévárnách. Byly zasazeny do podstavců z nečínské jemnozrnné žuly a u některých je v soklu vytesán rok vztyčení, u tří je možné najít ve farních kronikách zápis a datum vysvěcení.

Proč tolik křížů?

Některé jsou gruntovní a byly usazeny na okrajích polí, příslušejících k hospodářství. Tak dostaly i pojmenování podle příjmení a ještě častěji podle přezdívky hospodáře, protože rodin se stejným příjmením bylo víc. Co si pamatuji, příjmení Petřík se vyskytovalo v obci snad pětkrát. I rodákům, zvláště dětem, se stávalo, že je rodiče poslali vyřídit vzkaz, a ty netušily, že přezdívky doma běžně užívané se nebudou zamlouvat dotčeným. Pozdrav pro pány Petříky mohl znít pokaždé jinak: dobrý den pane Punčocháři, dobrý den pane Šilhánku, dobrý den pane Sedláku, dobrý den pane Skaličáku, dobrý den pane Řiháku, dobrý den pane Hajčíku atd.

Rozšíření křížů v devatenáctém století kupodivu napomohla revoluce v roce 1848. Císařským patentem byla zrušena robota a selskému stavu narostlo sebevědomí. Například u Milína byl vztyčen kříž na památku této události. Který by to mohl být v Rosovicích? Křížem se hlásil selský stav ke svobodě a s nabytou svobodou si vyprošoval požehnání pro svou těžkou práci.

Zmínil jsem se o křížích pamětních, gruntovních, ale máme i kříže spojené s tragickou událostí.

Ve směru na Pičín jsou takové dva a údajně něco ošklivého se přihodilo na místě žulového kříže ve směru Sychrov – penzion „U rybníka“. Ve starších dobách taková místa označili kamennými smírčími kříži, pokud byly památky převážně kamenné nebo zděné, byla to spíše „boží muka“.

Dnes, kdy silnice lemují malé dřevěné křížky s umělými květinami a fotografiemi převážně mladých lidí nám připadají tehdejší tragedie nepřiměřeně dramatické. Jak mohli pak ještě nebožtíka zapíjet v hospodě – i ten ponocný z pastoušky měl nárok na důstojnou rozlučku se sousedy. Jistěže všemu předcházel útěšný církevní obřad a poté slavný průvod, jemuž vévodil ministrant s křížem v čele a kostelník ve zvonici. Po čase nejbližší postavili velký kříž na památku už ne ve smutku, ale v naději, protože kříž předchází vzkříšení.

Ze všech těchto důvodů nám zůstaly dominanty krajiny, některé v mapách, ač už neexistují, jiné se už z moderních map vytratily a zůstávají jen v myšlenkách pamětníků, kterých ubývá. Budeme rádi, když alespoň uvedeme do souladu krajinu s realitou map a myslí lidí, kteří už nejsou mezi námi. Možná se pak přihodí, že na cestě potkáme někoho velmi povědomého.